Tož jak si žiju ve vidlákově

by - úterý, července 25, 2017

Nemyslím to nijak zle, Moraváci. Název měl znít původně „Tož jak si žiju na Moravě“, ale můj milovaný a úžasný bratránek, který aktuálně zaujímá bojovou pozici vedle mě, sedíc na vrzající židli po mém boku a koukajíc mi přes rameno, co sem píšu, vymyslel jiný název. Tož promiňte.

Minulý pátek jsem hned po práci odjela se svou rodinou k příbuzným na Moravu. Cestou jsem poslouchala audioknihu Stoletý stařík, který vyskočil z okna a zmizel - píšu vám to z toho důvodu, že o této úžasnosti ještě rozhodně uslyšíte, nejspíš budu psát začátkem září, nebo koncem srpna recenzi.
Rodiče tu zůstali až do neděle a pak odjeli zpátky do Prahy. Takže teď tu přežívám sama - s Kubou. A s babičkou a dědou. Nový článek jsem nenapsala celý týden a knížkám také moc nedávám. Raději hraju partičku Prší, nebo buzeruju toho pitomce vedle sebe. Ale přišlo mi už poměrně trapné, že jsem se tak dlouho neozvala - navíc mi to i dost chybělo. Nečekejte v tomto článku žádná velká moudra. Spíš jen takové shrnutí mého života do několika vět.


Jak jsem říkala, knihám moc nedávám. V sobotu jsem sice dočetla Na západní frontě klid, Cesta zpátky od Remarqua, kterou jsem měla rozečtenou z domova, ale co jsem v neděli začala číst švédský thriller Tekutý písek, který jsem dostala na recenzi, jsem se dostala jen asi na šedesátou stránku. Není to tím, že by kniha nebyla dobrá - zatím mě velmi baví, avšak nejsem tak daleko, abych ji mohla hodnotit - ale prostě není čas. Ani klid na čtení. A to jsem si, vážení, s sebou vzala ještě další čtyři knížky. Vždy jsem oplývala naivitou. Naivní jsem na to dost.

Chci se vám také pochlubit, že jsem začala pracovat. Ano, má první práce v životě. Docela fyzicky náročná, ale mě baví. Sousedka má firmu Železářství & Stavobazar (tak se to vážně jmenuje) a hledala zrovna brigádníka. Dělala jsem všechny takové ty věci, které má nadřízená nestíhala - skartovala jsem staré složky, dělala nástěnky s popiskami, vytírala podlahu... sice to nebyla žádná brigáda coby pro knihomola, ale mě to ohromně bavilo! (Možná mám talent na uklízení.)
Pracovala jsem dva týdny, z čehož ten první mě zmohl tak, že jsem se naučila chodit spát odpoledne. Je to peklo, neb jsem tím ztratila polovinu volného času, co mi po práci zbýval. Teď se to budu muset zase nějak odnaučit a docela mi to dává zabrat, protože jsem zkrátka nyní okolo té čtvrté hodiny odpoledne neuvěřitelně unavená.
Nicméně jsem v práci pracovala často sama a mohla si u toho pustit do sluchátek třeba hudbu. Jenže to by po pár dnech přestalo bavit každého. Vzpomněla jsem si, že má máma na Audiotéce účet a tak jsem ji požádala, jestli bych se na něj nemohla také přihlásit. Druhý den jsem už poslouchala Johanssonovu slavnou Analfabetku, která uměla počítat. A musela jsem si při skartování zacpávat pusu, abych se neřehtala jako blázen. Až tak vtipné to bylo a já mohu jedině doporučit!

Co mě v práci ale bavilo ze všeho nejvíc, bylo tvoření nástěnek. Dostala jsem plastové podložky, neutrální silikon a nějaké šroubky nebo různé matičky, a tak podobně, které jsem následně měla na nástěnky rozmístit tak, aby to bylo pro zákazníky přehledné a aby se dobře orientovali. Na ukázku vám sem dávám fotku jedné z mých šesti vytvořených nástěnek za ty dva týdny.


Jelikož máme já a Kuba svátky hned za sebou (on pětadvacátého, já den po něm), většinou je slavíme u babičky v létě  spolu. Svátkům se u nás nikdy nepřikládala valná významnost, ale letos jsem projevila zájem („Ale mamí, no tak prosím!“) o knihotriko, která vyrábí internetové knihkupectví Martinus. Světe, div se, dnes ráno (konkrétněji v 11:30), když jsme vylezli z našeho brlohu, na nás čekal jeden velký krychlový balíček právě ze zmiňovaného obchodu. Po obědě jsme dostali povolení ho rozbalit a jelikož i můj předrahý bratránek miluje čtení (mně se však nemůže rovnat), našel tam i on své knihotriko.

Jak můžete vidět na fotografii, já dostala bílé s nápisem „Čti knihy, ne moje triko“, on černé „Vydržím číst celou noc“. V balíku byla ještě plátěnka, ale ještě jsme se mezi sebou nedomluvili, komu připadne. Také jsme obdrželi každý svou vlastní exklusivní martinusáckou záložku („Jé, moje první záložka!“ - Jakub, 2017).
Trička se nám oběma líbí a k mému překvapení nám i padnou. Příští týden společně se svými rodinami máme namířeno na dva týdny do Chorvatska (těšte se na velký příval fotek!), tak si plánujeme vzít svá krásná trička s sebou.

Doufám, že přes týden přečtu alespoň tu jednu knížku, abych vám sem mohla napsat recenzi ještě před odjezdem k moři - bohužel nemohu nic slíbit, protože s Kubou se nevidíme tak často, abych si mohla dovolit ležet celé dny ve čtení.

You May Also Like

1 komentářů

  1. Štve mě, že na Moravě nikoho nemám a za babičkou také jezdit nemusím, vzhledem k tomu, že bydlí dům vedle nás. Takže jsem nikdy nezažila takové to "jet někam na prázdniny za příbuznými". Mohla bych se sice podívat na Slovensko, ani sama nevím kam, ale v životě jsem se s těmi lidmi neseznámila a mamka setkání oddaluje už tak 5 let. A tak mi zbývá jen pozdravení z emailu a to je všechen kontakt. No, jednou se tam podívám, to mi věř. :D
    Já teď přijela od kamarádek, nejvíc vyčerpávající týden za celý život. Projet během sedmi dnů čtvrt republiky a každý večer trávit v okruhu lidí bylo na mě moc. Ani jsem si nevybalila a už jsem na dovolené s rodiči, kam táhnu nějakých šest knížek a počítám, že se podívám do místního antikvariátu. Jsem tu dva dny, a skoro dvě knihy mám přečtené. Jednou z nich je ta neskutečně krásná Tíha vesmíru, kterou jsi tak vychvalovala. Naprosto to chápu! Kéž bych ji mohla číst znovu tak jako poprvé. Astronomicky nepopsatelný zážitek.
    Tvou trpělivost s nástěnkou obdivuji, je to opravdu přehledné a je vidět i ze čtení, že tě práce opravdu bavila. :)
    Užij si teď dva týdny v Chorvatsku a pořádně si odpočiň. :)

    OdpovědětVymazat