Stíhána za svou obyčejnost a odlišnost | Havraní kruhy

by - pondělí, července 17, 2017


Ať už to bude znít sebevíc egoisticky, musím se vám přiznat, že miluji fotku, kterou jsem společně s mým tátou pořídila pro tuto recenzi. Působí na mě tak melancholicky, jako kdybych fotila photoshooty pro nějaký psychologický thriller typu Dívka ve vlaku nebo Zmizelá. Ironií proto je tedy fakt, že zrovna když píšu tyto řádky, hraje mi do toho Shawn - který tu melancholičnost jemně kazí.

Havraní kruhy je fantasy trilogií, jejíž země původu je Norsko. Zaujalo vás to? Nedivím se. Já osobně jsem byla, když jsem se běžela v listopadu minulého roku schovat do Paláce knih ve chvíli, kdy se venku divoce rozpršelo. Měla jsem nějaký čas předtím, než mi mělo začít doučování, takže mi nevadilo se v knihkupectví na chvíli zdržet. Když jsem narazila v sekci Fantasy na Ódinovo dítě, šokovalo mne, že knihu nejen že napsala norská spisovatelka, ale i to, že kniha byla prohlášena za Nejlepší severskou fantasy roku 2016. V ten okamžik jsem věděla, že se k sérii jednou dostanu.
A taky že jo.
Poznámka: Série Havraní kruhy je inspirovaná norskou mytologií.

Mnoho z nás mělo někdy pocit, že jsme jiní. Že vybočujeme z řady. Že nezapadáme.
Den co den se snažíme přežít ve společnosti. Snažíme se svou odlišnost skrývat, ale většinou když dojde na konverzaci, jsme odhaleni a lidé se na nás dívají skrz prsty. Ne proto, že bychom byli „zlí“, ale protože nikoho jako jsme my ještě nepotkali a protože se odlišujeme.
Ale většinou své „nedostatky“ jsme schopni skrývat.

Seznam se s Hirkou. Dívkou, která nedokáže před zraky ostatních ætlingů skrývat fakt, že je jiná. Nemá totiž ocas. Končetinu, která je pro ymslanďany tak důležitou, že když jí nemáte, jste označeni za Ódinovo dítě. Plíseň. Nákazu. Člověka.

„Kdybychom se nemuseli zabývat tím, že čas jednou vyprší, neexistovalo by nic, co bychom nedokázali.“

Musím se přiznat, že po dočtení Ódinova dítěte jsem z knihy byla lehce v rozpacích. Je pravda, že jsem měla ohromná, přímo gigantická očekávání. A nebyla naplněna. Něco mi tam chybělo. Něco. Nedokázala (ani teď nedokážu) jsem ale určit, co to bylo. Vím jen, že v prvním díle bylo v knize spousta vsuvek, částí, které tam být vůbec nemusely. Akorát děj zbytečně zpomalovaly a já se nudila, místy dokonce i ztrácela.
Znáte takový ten pocit, kdy všichni milují nějakého autora nebo nějakou sérii, ale vy tomu zkrátka nemůžete přijít na chuť? Cítíte se potom smutně a trapně, když musíte svým knihomolským přátelům vysvětlovat mezery, které podle vás dotyčný autor, nebo série má.

Tak jsem se cítila i já po dočtení prvního dílu Havraních kruhů.

... Ale nezabalila jsem to a hned se vrhla na Plíseň!

Jsem neuvěřitelně ráda, že jsem to udělala. Nebýt totiž tohohle - naprosto geniálního!!! - pokračování, nejspíš bych musela Siri a celé Havraní kruhy odsoudit. Ale. ALE.
V Plísni se setkáváme naprosto s jinými problémy, než tomu bylo v prvním díle. Řeší se zde Vidoucí i jeho existence, Rime odhaluje nové skutečnosti a nová tajemství svých přátel i nepřátel. A to vše, zatímco Hirka se vypořádává se sebou samotnou, s minulostí své rodiny a světem, který jí najednou obklopuje a ve kterém, přestože se v něm narodila a pochází z něj, si připadá jako cizinka a vyhnanec.

„Myslela jsem si, že jsou to jen pohádky! Myslela jsem si, že tohle cítí jen bohové!“
„Možná jsme bohové.“

Havraní kruhy mě ohromily. Ohromila mě sama autorka. K té musím říct ještě pár slov bokem. Je úžasné, jak si Siri hlídá své publikum. Třeba jsem zpozorovala, že všichni, kteří na Instagram přidali nějakou fotku této série, tak to Siri nejenom „osrdíčkovala“, ale také okomentovala. Dokonce jsem to štěstí měla i já! Moc mě její slova potěšila, tak jsem jí samozřejmě hned napsala odezvu.

 

Závěrem snad jenom dodám, že na třetí a závěrečnou knížku, která se bude jmenovat Síla, se tedy moc těším. Knížky jsem navíc měla vypůjčené od Míši z @radsi_knihu, takže to vypadá, že k Vánocům poprosím Ježíška o tyto dvě krasavice, aby zdobily i mou knihovnu.

8*/10*

(Jak jsem už zmiňovala, prvnímu dílu zkrátka „něco“ chybělo.)

You May Also Like

2 komentářů

  1. V Plísni mě nejvíce mrzelo, že tam bylo málo Ymslandy. Ten svět jsem si zamilovala a neskutečně mi v Plísni chyběl! Pro mě byly kapitoli s Rimem prostě málo z ní. Ale co se prvního dílu týče, ohromil mě. Nedělám si na nic příliš velká očekávání, prostě nechci. Ať jsou sebekritičtější recenze nebo přímo přehnaně kladné, stavím se ke všem knihám stejně. Teprve s dalšími knihami v sérii se mé nároky zvyšují. A já miluji OBA díli z Havraních kruhů a nemůžu se dočkat, až Sílu budu držet v rukou.
    Já jsem měla na sérii zálusk už od toho, co u nás vyšla. Jako mlsnej pes jsem kolem Ódinova dítěte chodila pro jeho neskutečně úžasnou obálku a taky pro fakt, že je to norské fantasy. A seveřané psát umí!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mám Ymslandu také ráda, ale v druhém díle jsem uvítala, že jsme se přesunuli. Nikdy jsem se nesetkala s knihou/příběhem, který by se nejdříve odehrával ve fantazijním světě a pak se přesunul do toho našeho, podle nás skutečného. Bylo to neuvěřitelně zajímavé - alespoň pro mne :).
      Já se musím opakovat, ale mě ten první díl moc nebavil. Tedy, ano byl dobrý, originální, postavy propracované, sympatické, žádné hadrové panenky. Ale něco tomu chybělo. Nevím CO, ale celou knihu jsem očekávala to velké BUM - a ono se nedostavilo.
      Plíseň mě proto mile překvapila.

      Na Sílu se také ohromně těším!!!

      Vymazat