Lidé přežívají, hudba žije | Hukot času

čtvrtek, července 06, 2017

Ti z vás, kteří sem chodí a čtou mé recenze pravidelně, tak jistě ví, že jsem vášnivý čtenář historických románů. A nejen čtenář; dějepis mě baví i jako školní předmět. Jistě, jsou období, která mi jsou milejší a ta, u kterých zívám nudou. Navíc je mi toto téma velmi blízké i kvůli mé rodině - má mamka studuje na filozofické fakultě historii již druhým rokem.
Bohužel jsou v mém okolí stále lidé, kteří dějepis spíše se zoufalstvím proklínají, než aby se o něm učili a četli s takovým zápalem jako já. A právě pro ty z vás je tu kniha Hukot času od známého spisovatele Juliana Barnese.


- přesunutý článek z minulého blogu -

Hukot času je svým vlastním osobitým způsobem autobiografickým románem pojednávajícím o ruském skladateli Dmitriji Šostakoviči Dmitrijeviči. V knize se dostáváme do ruských měst (Moskvy, Leningradu, atd...) i do Spojených států. Získáváme přehled o tom, co si mysleli ruští občané - především sám skladatel - o stalinském sovětském režimu.
Kniha je rozdělena do tří částí/kapitol.
První část je o mladém Dmitriji, o jeho minulosti a dětství, o jeho první velké lásce i o tom, jak byl pronásledován Stalinem a Sověty za svou operu Lady Macbeth z mcenského újezdu, kterou později zakázali v Rusku hrát.
Druhá část je o Dmitriji ve středních letech. Ruskem je vyslán do USA za jistým účelem (nebudu prozrazovat). Skladatel si zde začíná uvědomovat, že lidem nesejde ani tak na jeho hudbě - přestože je i ve světě velmi oblíbená - jako spíš, že se zajímají o něho, jakožto o člověka. To se Dmitriji však nelíbí. Setkáváme se zde s nesouhlasem a vnitřním bojem hlavního hrdiny.
Třetí část se může zdát nejúsměvnější, neb nám umírá Stalin a s ním i tvrdý režim. Lidé mohou veřejně nesouhlasit se státem, mohou cestovat. Dmitriji je dána příležitost, aby vstoupil do Strany - do Strany, která kdysi zabíjela a zakázala jeho hudbu. Jak se náš, již velmi starý, skladatel rozhodne?

„Duši je možné zničit třemi způsoby: tím, co vám udělají jiní, tím, co vás jiní přinutí udělat sobě, a tím, co sami sobě uděláte vlastní svobodnou volbou.“


Nebudu vám lhát, kniha je to těžká. Je docela krkolomně napsaná a je v ní tolik vzpomínek/flashbacků, že tomu, kdo se v tom nezamotá, se hluboce klaním. Často jsem si i motala postavy a ke konci knihy jsem se dozvídala věci, které byly už od začátku jasné. Přesto když začnete číst, je pro vás velmi těžké se odtrhnout. Kniha je totiž svým způsobem jakousi úvahou. Hrdina prochází velkými životními změnami, miluje svůj život a přesto často přemýšlí o sebevraždě. Jeho hudba je v rodném Rusku po většinu jeho života zakázaná, kdežto za oceánem je velkým hitem. Dmitriji je diktováno, co má říkat na veřejnosti, je mu diktováno, že má svou vlastní hudbu urážet a kritizovat. A on to přijímá - musí, nebo by skončil s kulkou v týle.
Neuvěřitelně se mi ale líbí, že zde Barnes poukazuje na naší lidskou pomíjivost. Na to, že zde nejsme na věky věků. Je to děsivé - ale je to naše realita, kterou musíme akceptovat a přijmout.

Obálka knihy je přesně můj šálek kávy. Celkově se mi líbí minimalismus, který nám nakladatelství Odeon u svých knih dopřává. Takže za mě rozhodně ano, ano, ANO.

„V dějinách lidstva však, jak víme,

tvrdohlavost bláznů vítězí.“


Přestože jsem vám Dmitrije představila spíše v tom dobrém světle, chcete-li, musím říct, že ke konci knížky se mi zdálo, že je trochu... řekněme, že senilní. Na věci se díval z nesprávného úhlu, mnohdy mi přišel k politování a smíchu. Poukazuji hlavně na situaci, kde veřejně přiznává, že věděl, že je mu jeho žena nevěrná s tím a tím mužem, ale nevadilo mu, nežárlil. Nevadilo mu, že ten muž si krade jeho ženu a chodí s ní do drahých podniků nebo s ní podniká všemožné výlety. Kdepak. Dimitrij žárlil jen jedinkrát a to kvůli vozu, který milenec jeho ženy vlastnil. Dimitrij měl totiž zakázáno od státu, aby si koupil zahraniční vůz (přece není žádné auto lepší, než to ruské!). A tato jeho žárlivost mi přišla minimálně směšná.

Přestože jsem tedy knihu četla téměř týden (a to má sotva dvě stě stránek), velmi se mi líbila a mnohé mi toho dala. Po jejím dočtením jsem si musela pustit vážnou hudbu, jak mě rozechvěla. Protože jestli mě hlavní hrdina Dimitrij Šostakovič Dimitrijevič něco naučil, tak to, že hudba nepřežívá po další generace. Ne. Ona žije po další generace. A to je rozdíl.

Knihu hodnotím kladně a pokud máte chuť na nějaký pořádný literární zážitek, rozhodně neváhejte a Hukot času si zapište na svůj wishlist.

Za recenzní výtisk velmi děkuji nakladatelství Odeon.


7,5 / 10

You Might Also Like

0 coment�rios