Věřím na kouzelné bytosti, které žijí uvnitř kufru, na malého chlapce s bleskem na čele, který zůstal naživu. Věřím na víly, které neumí lhát, na počítačovou inteligenci, která cítí emoce. Věřím na neskutečné příběhy.

Jmenuju se Anna, je mi 17 let a jsem ve druháku na střední. Jsem stejná holka jako kterákoli jiná v mém věku; ráno vstávám do školy s příslibem, že tentokrát už opravdu půjdu spát večer dřív, často nadávám, když se mi něco nepovede, pospíchám ze školy domů, abych měla víc času na učení, který ale stejnak strávím prokrastinací na istáči, chodím do práce, která mě někdy baví, jindy míň, chodí m ven s klukama, strachuju se, jestli jsem ráno nezapomněla vypnout žehličku, věčně na cestách mezi Prahou a světem.
Tohle všecko je ale jen pozadí toho, kdo jsem. Jsem i holka, co se ráda směje, ráda jí exotická jídla (a  vlastně i všecko ostatní), chodí ráda do kina, má ráda zimu, protože může dýl spát, baví jí šťourat se ve zvěrokruzích (to jí naučily holky ze školy), ráda chodí do kaváren, ale nepije kafe, chce minimálně jedno tetování, je spíš princezna, než badass drsňačka, nesnáší hádky, ale nebojí se je rozpoutat, realistka, která se v lidech snaží najít to nejlepší, v některých situacích trošku předstírá a hraje, nerada se svěřuje, až moc posedlá svými vlasy, neumí se podřizovat novému prostředí – nedává moc velký životní změny, píše si do deníku, někdy fotí, někdy spí, ráda si při žehlení a skládání ponožek zpívá hodně nahlas (a hodně falešně) písničky, u kterých nezná text, píše si do šuplíku, někdy na blog, čte. Hlavně čte.
Ke čtení mě dostal Harry Potter a Stmívání – dítě, které vyrostlo v éře, kdy blyštiví upíři a kluci s kulatejma brejlema byli prostě cool. Pamatuju si, že jsem chodila s mamkou do knihovny, kde ona si vždycky půjčovala hodně tlustý bichle, odrbaný, se škaredým obalem a názvem, kterým jsem  nerozuměla. To já šla po barevných obálkách s holkama a klukama na přebalu.
Dneska se můj vkus moc nezměnil; romanťárny čtu furt, ale už někdy sáhnu i po těch tlustých knihách se složitými názvy. Čtu knihy o vílách, které jsou často mnohem tlustší než samotná detektivka. Thrillery, u kterých se chci bát, světovku, která mě většinou pohltí a naplní nepopsatelným smutkem, štěstím. Komiksy a dětskou knihu, protože u nich to začíná (a nekončí). Fantasy, protože je boží a nikdy se ho člověk nepřejí. Čtu všecko, co mě baví a něčemu naučí. A je mi jedno, jestli je na přebalu „pro čtenáře od 13 let“.

Tohle jsem já. Holka, co se našla ve slovech, ale rozhodla se zůstat v nich i nadále ukrytá.