Nemyslím to nijak zle, Moraváci. Název měl znít původně „Tož jak si žiju na Moravě“, ale můj milovaný a úžasný bratránek, který aktuálně zaujímá bojovou pozici vedle mě, sedíc na vrzající židli po mém boku a koukajíc mi přes rameno, co sem píšu, vymyslel jiný název. Tož promiňte.
Minulý pátek jsem hned po práci odjela se svou rodinou k příbuzným na Moravu. Cestou jsem poslouchala audioknihu Stoletý stařík, který vyskočil z okna a zmizel - píšu vám to z toho důvodu, že o této úžasnosti ještě rozhodně uslyšíte, nejspíš budu psát začátkem září, nebo koncem srpna recenzi.
Rodiče tu zůstali až do neděle a pak odjeli zpátky do Prahy. Takže teď tu přežívám sama - s Kubou. A s babičkou a dědou. Nový článek jsem nenapsala celý týden a knížkám také moc nedávám. Raději hraju partičku Prší, nebo buzeruju toho pitomce vedle sebe. Ale přišlo mi už poměrně trapné, že jsem se tak dlouho neozvala - navíc mi to i dost chybělo. Nečekejte v tomto článku žádná velká moudra. Spíš jen takové shrnutí mého života do několika vět.