Není to ani dvacet minut, co jsem tuto knihu dočetla. Většinou recenze píši s nějakou denní rezervou, kdy si scénář a znění mé kritiky promýšlím v hlavě. Nicméně jsem zjistila, že to asi není úplně nejlepší taktika; alespoň ne pro mě.
Ještě před koncem knihy jsem věděla, že se hned pustím do sepsání článku, dokud jsou ve mně všechny pocity, prožitky a emoce z Jeden z nás lže živé.
A dokud vám mohu vylíčit, jak úžasná byla tahle novinka z redakce nakladatelství Yoli.
Beze stopy mě zaujala ve chvíli, kdy jsem si vybírala knížky z Edičního plánu Euromedie. Nebylo to tak, že bych její koupi, nebo psaní recenze na ni plánovala, ba naopak; z mé strany se jednalo čistě o spontánní výběr. A nejspíš proto jsem její četbu tak dlouho odkládala - nečekala jsem totiž, že by tento thriller mohl být tak promyšlený a zajímavý!
Ty žlutý jsou nejhorší, ale když je smícháš s ostatními a nasypeš si je všechny naráz do pusy, budou chutnat líp. Aby svá slova potvrdila, nabere si plnou hrst gummi medvídků do dlaně a odvážně se na mě podívá. Na tři!
Běžíme. Ona běží. Já běžím. Neohlížím se. Pár metrů přede mnou běží rusovlasá dívka. Směje se. Narážíme do rozmrzelých lidí, kteří se vrací z práce s kufříkem v jedné ruce, s den starými novinami v druhé. A s nemilým úšklebkem na tváři. Nám je to ale jedno. Jediné, na čem teď záleží je, abych stačila své kamarádce. Abych jí stačila.
Volání netvora pohnulo světem. Ostatně tak, jako většina knih, které poslední dobou recenzuji. Nicméně tento příběh mnohé (nejenom britské) čtenáře tak dojal, že o něm mluví všude a neustále. Nejdříve jsem se rozhodla tuhle novinku ignorovat; mám s podobnými tituly již nepěkné zkušenosti. To, co se líbí ostatním a okolo čeho je moc velký humbuk, se většinou Aničce nelíbí. Když se ale minulý rok na podzim roznesla zpráva, že kniha bude zfilmovaná, tak jsem podlehla a podívala se na trailer; a od té doby jsem věděla jen to, že Volání netvora nesmí v mé knižní sbírce chybět.
