Kdybyste se v dnešním moderním, uspěchaném světě, kde si všichni a nikdo zároveň hledí svého, zeptali náhodného cizince na ulici, co považuje za novodobou knižní klasiku, kterou by zařadil do doporučené maturitní četby, byla by dost velká pravděpodobnost, že by vám odpověděl jedním jediným slůvkem: „Nevím,“ možná dokonce: „Nečtu.“ Možná se by se cizinec jen nervózně zasmál a tiše se modlil ke svým bohům, že svou pozornost brzy přesměrujete na jiný nebohý, pohybující se cíl a jej necháte svému osudu.

Přesto se může stát (většinou až po několikátém pokusu), že vám ten cizinec – v mé představě je to vždy mladá dívka s kulatým obličejíkem a řídkými vlasy svázanými do dvou vysokých culíků – nadšeně a bez nějakého hlubšího zamyšlení se, odpoví: „Na tuty Harry Potter a všecko od Rowlingový, to dá rozum!“

A přesně pro toho jednoho člověka dneska píšu recenzi.

Pozvedněte hůlky a čtěte o Grindelwaldových zločinech.

Claudii Gray nemusím na svém blogu, popřípadě Instagramu, těm stálejším a aktivnějším z vás již představovat – je nemožné, abyste o ní ještě nic nevěděli, neslyšeli. Krom toho, že jsem spisovatelku mnohokrát zmiňovala ve článcích věnované loňskému ročníku Humbook festivalu (čti ZDE), jehož byla součástí jako jeden ze zahraničních hostů, jí u nás před nedávnem vyšel poslední díl všemi milované série Ohnivák, Milion světů s tebou. 

Tyhle knížky o multi dimenzích a našich dalších já jsou pro mě až srdcovou záležitostí i jen kvůli tomu, že jsem měla hlavní hrdinku této trojdílné ságy jako kostým na HumbookFest. Ráda bych vám tedy celou sérii, hlavně pak třetí díl, ještě jednou hezky představila.

Už je to nějaká doba, co jsem se na svém (book)instagramu a mezi ostatními přáteli z komunity zmiňovala, jak ráda bych napsala nějaké články s tématikou Japonska, mangy, anime a komiksů. Baví mě ta mnohdy šílená a tolik odlišná kultura jejich bláznivých a nádherných kreseb, které jsou pro ně tak typické. 

Proto jsem tak nadšená, že mám díky internetovému knihkupectví Megaknihy konečně tu příležitost vám představit jednu z nejlepších a nejpopulárnějších mang současnosti! Seznamte se se Zápisníkem smrti!

K audioknihám jsem se dostala před dvěma lety čistě náhodně u své první brigády v železářství. Byla to kreativní, ale osamocená práce, kde jsem byla odkázána čistě sama na sobě bez možnosti další lidské bytosti, se kterou bych během směny navazovala nějaký kontakt. Vedoucí krámku ale nevadilo, když si pustím nahlas písničky, zatímco budu vytvářet nástěnky se šroubkama, nebo natírat dveře. První dva dny to takhle fungovalo. Pouštěla jsem si dokola a dokola ty samé skladby, až jsem je nakonec uměla úplně celé nazpaměť.

Další den jsem ale namísto klasického ťuknutí na ikonku „hudba“, klikla na aplikaci s audioknížkami, kde jsem měla v poličce, nikdy neposlouchanou, Analfabetku, která uměla počítat. A má láska k těmto mluveným knihám začala.


Martina si musí psát deník. Nakázal jí to doktor Bílek v psychiatrické léčebně, kde teď bude nějakou dobu pobývat.
Dívka se nechce svěřovat, nechce všem vysvětlovat, proč dělá ty nechutné věci – sama mnohdy nedokáže vysvětlit proč. Ale deník jí má pomoct. Vypisuje se v něm o svém problémovém a nelehkém dětství se zamindrákovanou matkou, s milou a hodnou babičkou, kterou ale postupem času začala vídat čím dál tím míň.
Její matka jí od dětství říkala jednu jedinou, ale pro ní dost zásadní věc: nesmíš ztloustnout a být jako já.
A tak je Martina teď tady. V léčebně. Protože zvracela. Mnohokrát. Zvracela, aby matce ukázala, že bude krásná a hubená – bude tím vším a mnohem víc, co ona nikdy nezvládla.
•

Vždy jsem k vám naprosto upřímná a tak budu i tentokrát; myslela jsem, že tahle kniha bude totální blbost pro middle grade kategorii čtenářů. Důvod, proč jsem si knížku vzala na zrecenzování byla Klárka Nováková, má nejlepší kamarádka, kterou můžete znát z (book)instagramu a YouTube Klářiny knihy, která tuto knížku namluvila. Jedná se o první audioknihu, kterou obohatila svým hlasem. V půlce dubna má vyjít další audiokniha Říkala si o to od světoznámé autorky Louise O´Neillové namluvená právě Klárkou. K dostání bude na Audiotéce.
Teď ale zpátky k samotné knize. Musím říct, že mě překvapila. Velmi. Byla jsem zrovna nemocná, když jsem se rozhodla, že by bylo záhodno odložit na chvíli seriál a pustit se do něčeho trošku jiného; vložila jsem tedy do notebooku cédéčko a zmáčkla „play“.
A páni!


Příběh byl svižný, milý, ale zároveň s důležitým tématem, prezentován tak, aby mu porozuměli i mladší věkové kategorie. Byla jsem zvědavá na Klárčino dabingové umění a tak pro mě Jmenuji se Martina byla tak trochu premiérou, u které jsem zatajovala dech. Její mluvení knížce výrazně přidalo na kvalitě.
Kniha má přes tři hodiny. Když jsem jí začala poslouchat bylo už poměrně pozdě na to začínat něco takhle dlouhého (nutno ale podotknout, že ve sféře audioknih se jedná o poměrně krátkou časovou délku). Příběh a styl autorčina vyprávění se mi ale líbil natolik, že jsem měla knihu o dvaceti desetiminutových kapitolkách rychle doposlouchanou.

Jistě, jednalo se o poměrně dětský příběh, takže tam nějaké velké gradování a složitost nehledejte, ale jelikož jsem měla nízká očekávání, příběh mě nezklamal. Můžu ho doporučit všem, kteří mají rádi jemné příběhy s těžším tématem, který je ale podán tak, aby mu i ti mladší bez problému porozuměli.

Za recenzní výtisk této knihy děkuji nakladatelství Albatros media a Míše Faktorové z @radsi_knihu za zaslání.

Věřím na kouzelné bytosti, které žijí uvnitř kufru, na malého chlapce s bleskem na čele, který zůstal naživu. Věřím na víly, které neumí lhát, na počítačovou inteligenci, která cítí emoce. Věřím na neskutečné příběhy.

Jmenuju se Anna, je mi 17 let a jsem ve druháku na střední. Jsem stejná holka jako kterákoli jiná v mém věku; ráno vstávám do školy s příslibem, že tentokrát už opravdu půjdu spát večer dřív, často nadávám, když se mi něco nepovede, pospíchám ze školy domů, abych měla víc času na učení, který ale stejnak strávím prokrastinací na istáči, chodím do práce, která mě někdy baví, jindy míň, chodí m ven s klukama, strachuju se, jestli jsem ráno nezapomněla vypnout žehličku, věčně na cestách mezi Prahou a světem.
Tohle všecko je ale jen pozadí toho, kdo jsem. Jsem i holka, co se ráda směje, ráda jí exotická jídla (a  vlastně i všecko ostatní), chodí ráda do kina, má ráda zimu, protože může dýl spát, baví jí šťourat se ve zvěrokruzích (to jí naučily holky ze školy), ráda chodí do kaváren, ale nepije kafe, chce minimálně jedno tetování, je spíš princezna, než badass drsňačka, nesnáší hádky, ale nebojí se je rozpoutat, realistka, která se v lidech snaží najít to nejlepší, v některých situacích trošku předstírá a hraje, nerada se svěřuje, až moc posedlá svými vlasy, neumí se podřizovat novému prostředí – nedává moc velký životní změny, píše si do deníku, někdy fotí, někdy spí, ráda si při žehlení a skládání ponožek zpívá hodně nahlas (a hodně falešně) písničky, u kterých nezná text, píše si do šuplíku, někdy na blog, čte. Hlavně čte.
Ke čtení mě dostal Harry Potter a Stmívání – dítě, které vyrostlo v éře, kdy blyštiví upíři a kluci s kulatejma brejlema byli prostě cool. Pamatuju si, že jsem chodila s mamkou do knihovny, kde ona si vždycky půjčovala hodně tlustý bichle, odrbaný, se škaredým obalem a názvem, kterým jsem  nerozuměla. To já šla po barevných obálkách s holkama a klukama na přebalu.
Dneska se můj vkus moc nezměnil; romanťárny čtu furt, ale už někdy sáhnu i po těch tlustých knihách se složitými názvy. Čtu knihy o vílách, které jsou často mnohem tlustší než samotná detektivka. Thrillery, u kterých se chci bát, světovku, která mě většinou pohltí a naplní nepopsatelným smutkem, štěstím. Komiksy a dětskou knihu, protože u nich to začíná (a nekončí). Fantasy, protože je boží a nikdy se ho člověk nepřejí. Čtu všecko, co mě baví a něčemu naučí. A je mi jedno, jestli je na přebalu „pro čtenáře od 13 let“.

Tohle jsem já. Holka, co se našla ve slovech, ale rozhodla se zůstat v nich i nadále ukrytá.

Od posledního dobrodružství Alana Karlssona uběhla už nějaká doba – abych byla specifičtější, je tomu už deset let, kdy tento stoletý stařík vylezl z okna a vydal se na svá šílená, avšak naprosto uvěřitelná, dobrodružství. 

Alan, který se za svůj, století trvající, život setkal s mnoha významnými lidmi – ať už těmi, kteří stáli na dobré straně, nebo té špatné – držel v rukách nejeden život – a nejednu atomovou a jinou jadernou zbraň – nás provedl dějinami celého minulého století. Humorně nám ukázal největší pochybení, která minulá doba zanechala, abychom neopakovali to, co kdysi.

Ale svět se od té doby ani trochu nezměnil.

Naopak; možná se řítíme ještě do větších průšvihů.

A tak se tu naposledy objevuje Alan Karlsson: sto(jedna)letý stařík, který musí zachránit svět. Už podruhé.

Spisovatel J. P. Delaney věrným čtenářům mého blogu (a nejen jim) určitě není neznámý. Před rokem a půl jste si totiž mohli na blogu přečíst recenzi na jeho debutový román Ta přede mnou, který zaznamenal převážně velmi kladná hodnocení – a já sama nebyla výjimkou. Pokud vás jeho první kniha zajímá, stačí kliknout na název knihy výše.

Jak jsem zmínila, Ta přede mnou oslovila a zaujala spoustu čtenářů, a tak se všichni těšili, když Ikar oznámil, že vydají Delaneyho další knihu, Věř mi. I já měla plno očekávání, co z toho vzejde, o čem kniha bude a zda autor vymyslí něco o trošičku geniálnějšího, než tomu bylo u knihy minulé.

Nyní po jejím obdržení od nakladatelství Ikar a následném přečtení, vám mohu konečně podat ucelený názor a myšlenky, které ve mně kniha zanechala – a zda splnila má očekávání, či nikoliv.

Colleen Hooverová je autorka, o které se mluví. Na kontě má už slušnou sbírku knížek, nejen pro dívky, které vždy pojednávají o více méně kontroverzních tématech. Řeší v nich rozchody, rozvody, nebojí se ale přidat i třeba podvádění ve vztahu a seznámení čtenáře s tím, že to nemusí být tak jednostranné.

Do češtiny se přeložila většina z jejích knížek – ta nejnovější nese název Námi to končí. Jedná se o dílo, které je od ní ve světě nejvíce chváleno za upřímnost a odkrytí některých osobních věcí samotné autorky.

Jak se líbila kniha mně?

S lidmi jsem si vždycky ráda povídala o tom, co dělají ve volném čase, čím se chtějí jednou živit, nebo kolik mají doma psů. V běžném životě jsou ale jednostranné rozhovory většinou nepříjemnou záležitostí, protože připomínají spíš zpověď, než rozhovor.

Proto, když se mi letos naskytla příležitost „vyzpovídat“ jednoho ze zahraničních autorů Humbooku, neváhala jsem a požádala o Estelle.

Estelle Maskame, ačkoli teprve před nedávnem slavila své jednadvacáté narozeniny, má na svém kontě už čtyři knihy, z toho do češtiny byly přeloženy tři a ta další se chystá na příští rok. Její knihy sestávají bestsellery po celém světě a ve svém rodném Skotsku je velkým knižním fenoménem.

Co jí ale prvotně vedlo k napsání knih o Eden a Tylerovi, dvou nevlastních sourozenců, kteří se do sebe zamilují? A kdo je její největší oporou? Na to i na mnoho víc mi mladičká spisovatelka se skotským přízvukem odpověděla v tomhle rozhovoru.