Od posledního dobrodružství Alana Karlssona uběhla už nějaká doba – abych byla specifičtější, je tomu už deset let, kdy tento stoletý stařík vylezl z okna a vydal se na svá šílená, avšak naprosto uvěřitelná, dobrodružství. 

Alan, který se za svůj, století trvající, život setkal s mnoha významnými lidmi – ať už těmi, kteří stáli na dobré straně, nebo té špatné – držel v rukách nejeden život – a nejednu atomovou a jinou jadernou zbraň – nás provedl dějinami celého minulého století. Humorně nám ukázal největší pochybení, která minulá doba zanechala, abychom neopakovali to, co kdysi.

Ale svět se od té doby ani trochu nezměnil.

Naopak; možná se řítíme ještě do větších průšvihů.

A tak se tu naposledy objevuje Alan Karlsson: sto(jedna)letý stařík, který musí zachránit svět. Už podruhé.

„Alana znepokojilo uvědomí, že společně s inteligencí se otřásá i pravda.“

Už je tomu rok, co Alan odmítl slavit své stoleté narozeniny, vyskočil oknem z domova důchodců ve švédském Malmköpingu a zmizel do světa. Procestoval svět, aby se nakonec usadil se svým přítelem Juliem na indonéském ostrově Bali. Užívají si teplého počasí, barevných koktejlů se stejně barevnými papírovými paraplíčky a vypadá to, že jim nic nechybí. Když se ale Julius rozhodne uspořádat Alanovi narozeninovou oslavu k jeho sto prvnímu roku života, něco se v jednu chvíli zvrtne. A v druhé chvíli se topí v proutěném koši od horkovzdušného balonu, kdesi v Indickém oceánu. Odtud je zachrání severokorejská loď pašující uran. A Alan musí předvést všechny své schopnosti a umy, aby se svět neocitl znovu v bryndě.

•

Hned v první větě musím zmínit jak nadšená z knihy jsem, abych předešla nějakému nedorozumění – tak tedy: Jsem nadšená! Miluju staříka, miluju autora Jonase Jonassona a ještě víc miluju, že jsem se smála té absurdnosti a zároveň mu věřila každé slovo!
A teď si to trochu rozebereme.
Když jsem žádala nakladatelství Albatros a Míšu, aby mi v měsíci únor přišla tato knížka, hrozně jsem se těšila. A bála. Ale hlavně těšila (a bála). Nepatrným důvodem byl fakt, že se jednalo o knihu autora, který svou poslední vydal před více než třemi lety. Jaká asi bude kvalita? Běželo mi hlavou. A to ani nemluvím o tom, že mělo jít o pokračování jeho nejslavnější (a debutové) knihy, která vyšla před deseti lety! Obavy byly na místě.
Ale můj největší důvod ke stresu a obavám, zda se mi knížka bude líbit, byl hlavně ten, že jsem od autora oficiálně vlastně nic nečetla.
Říkám oficiálně; poslouchala jsem (naprosto boží!) audioknihy, které namluvil Martin Stránský. Stránský Jonassonovy knihy úžasně intonoval, namluvil a v přímé řeči vždy obměňoval typy a výšku hlasů u jednotlivých postav. Což jen přidávalo na vtipnosti. (Audiokniha Stojednaletého staříka, který se vrátil, aby zachránil svět vychází 6. 5. 2019)
Takže má hlavní obava spočívala zkrátka a jednoduše v tom, že když budu knihu poprvé číst, nebude mi připadat tak vtipná. Umíte si představit tu úlevu, když jsem se už v první kapitole nahlas smála?

Dvojka není jednička. To bych chtěla zdůraznit všem, kteří se na knihu/duologii chystají. Některé věci jsou tam stejné, jiné naprosto odlišné. Opět se tam cestuje z jedné světové strany na druhou, opět je to psina, která dokáže nadchnout i lidi, kteří neradi humorné (viz. například já). Ale nebudu lhát, byly tam i pasáže, kdy jste si vyloženě přáli, aby se tam už zas cestovalo, nebo utíkalo před nějakým padouchem.
Z mého pohledu byla první část této knihy zábavnější, pak chvilku takové přechodné a nezajímavé a nakonec se to zase krásně a svižně rozjelo do svého zdárného konce.