Zůstat sama sebou je její jediná možnost, jak v tom domě přežít || Ta přede mnou

by - středa, září 27, 2017

O knize Ta přede mnou jste už všichni slyšeli. I ti z vás, kteří se nepovažují zrovna za knihomoly a na mé stránky zavítali čistě náhodou nebo ze zvědavosti.  Možná si říkáte, že kecám, když tvrdím, že tuto knihu znáte, ale pokud jezdíte metrem, neměli jste šanci se této novince vyhnout - na každé stanici je totiž alespoň jedna reklama na tento žhavý  a všemi dlouho očekávaný psychothriller, který láká už jen svou obálkou. A já, jakožto věrný fanda Ikarovek a psychothrillerů jsem musela tuto podzimní senzaci zrecenzovat.


Když Jane přijde o dítě tím nejvíc hrůzným způsobem, dá výpověď v práci a chce se uklidit do ústraní; a je si jistá, že to může jedině, pokud si najde nové bydlení, které jí nebude připomínat její mrtvou dcerku. Poté, co objeví dům číslo 1 na Folgate Street, okamžitě jí uchvátí nejen minimalismus a technologie domu, ale i jeho samotný architekt; pohledný, mladý a řádem posedlý Edward. Navíc má Edward nejedno pravidlo ohledně domu, které musí nájemníci dodržovat. Například nesmíte mít žádné knížky, na zemi se nesmí povalovat špinavé prádlo a jednou za čas musí být dům přístupný veřejnosti. Ale to není to jediné, co je na domu děsivé. Jane totiž zjišťuje, že před ní byla v domě ještě jedna nájemnice - dívka, která jí byla až hrůzně podobná a kterou nepotkal dobrý konec. A Jane se začíná pomalu, ale jistě obávat, že možná dopadne stejně, jako Ta před ní...

Přijde vám to zajímavé? Ono to totiž zajímavé je! Děj knihy je svižný a kapitoly dlouhé tak akorát, abyste se nezačali nudit. Styl autorčina psaní je velmi podobný stylu Hawkinsové, na kterou budu v této recenzi odkazovat ještě několikrát. Domnívám se totiž, že autorka Dívky ve vlaku byla J. P. Delaneymu předlohou. Přestože příběhy si nejsou téměř ničím podobné, postavy mají obdobný vývoj. Emma je celá Megan; má problémy s psychikou, dochází k terapeutovi, lže svému snoubenci a je tak trochu psychopatka. Jane mi naopak v některých situacích připomínala Rachel, hlavní hrdinku Dívky ve vlaku. Přestože bych tedy Tu přede mnou označila jako lehkou napodobeninu zmiňovaného románu, příběh je to dobrý. Postavy se vyvíjí společně s dějem a příběh nestrádá ani tím, že se ve vyprávění ob-kapitolu střídají Emma s Jane.

Jestliže se zaměříme na obálku knihy, mohu s naprostou upřímností říct, že se jedná o nejkrásnější knihu od Ikaru, kterou vlastním. Přebal je na dotek příjemný a je z takového toho materiálu, který mi připomíná samet (a jelikož nejsem tvůrce obálek, neřeknu vám, jak se to odborně jmenuje). Písmo je vystouplé, což samo o sobě věstí úžasný literární prožitek. A pokud vás ani toto nepřesvědčilo, spoléhejte na ty schody na přední straně; mají v knize svůj specifický a dosti důležitý význam.

„Napište prosím seznam všeho, co považujete ke svému životu za nezbytné.“

Musím také poznamenat, že kniha je neuvěřitelným psychologickým zážitkem. Dokonce jsem Tu přede mnou doporučila i svému profesorovi na Základy společenských věd!
Když se totiž obě hlavní hrdinky chtějí do domu číslo 1 na Folgate Street nastěhovat, musí vyplnit nekonečně dlouhý dotazník s otázkami, které pro ně sestavil samotný architekt. Nejedná se o žádné obvyklé dotazy, právě naopak; některé jsou tak složité, že i já sama nad nimi seděla a nevěděla, jak bych měla odpovědět - některé otázky si totiž můžete sami zodpovědět, protože každá část knihy je oddělena jednou z těchto otázek.
„Psychologickým zážitkem“ mám na mysli, že je opravdu zajímavé sledovat a lámat si hlavu nad tím, jak se postavy vyvíjí a jak jednají na základě něčeho, čemu věří. Nejedná se tedy o knihu typu Malý život (ti, kteří mě sledují i na Instagramu ví, jak hluboce mě tato úchvatnost  od Odeonu zasáhla), kdy jste tak psychicky rozebraní, že se zmůžete jen na to sednou si do kouta v rohu místnosti a tiše brečet.

Co se týče pseudonymu J. P. Delaney, o autorovi jsem nikdy předtím neslyšela a na Databázi knih má pouze tuto knihu - soudím tedy, že se jedná o jeho prvotinu a on sám je začínajícím spisovatelem. Jak jste již z recenze zajisté poznali, kniha Ta přede mnou se mi od něho líbila, ale pro příště bych byla ráda, kdyby se uchýlil k větší originalitě - jestliže totiž dokázal napsat toto, což bych, ač se mi to moc líbilo, označila za okopírovanou Dívku ve vlaku podle již existujícího románu, skrývá se v tomto britském spisovateli více, než je ochoten ukázat světu. Jeho další knihy - pokud tedy nějaké budou - si mám ale v plánu určitě přečíst a to nejen z důvodu, abych viděla, zda jeho další knihy budou originálnější.


„Člověk nemůže vyprávět stejný příběh dvakrát a čekat jiný konec.“

Knihu tedy na závěr hodnotím velmi kladně, ale kvůli velké podobnosti s již existujícím fenoménem, nemohu dát Té přede mnou plný počet bodů. Kniha však bude mít v mé poličce s knížkami od Knižního klubu a Ikaru své speciální místo.

Za recenzní výtisk mnohokrát děkuji nakladatelstvím Knižní klub & Ikar.

8*/10*

You May Also Like

3 komentářů

  1. Tak teď je to teprve dilema! Zbývá mi pár dní do objednání knížek z Knižního klubu a volila jsem mezi Tekutým pískem a Tichou modlitbou a teď si do celého sporu musím zařadit i Tu přede mnou. Až teď jsem si všimla, že dokonce všechny tři knihy začínají na písmenko T. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Moc hezká recenze, Aničko. Píšeš moc hezky a sečtěle. Moc se mi na tvém blogu líbí :) Tahle kniha vypadá opravdu zajímavě :)

    OdpovědětVymazat
  3. Dokud jsem knihu neviděla na tvém instastories, nesetkala jsem se s ní. Nicméně vypadá zajímavě. No, nebudu slibovat, že po ní někdy sáhnu - píšu to u valné většiny tvých recenzí a zatím jsem se k žádné z těch knih nedostala. :D

    OdpovědětVymazat