Spisovatel J. P. Delaney věrným čtenářům mého blogu (a nejen jim) určitě není neznámý. Před rokem a půl jste si totiž mohli na blogu přečíst recenzi na jeho debutový román Ta přede mnou, který zaznamenal převážně velmi kladná hodnocení – a já sama nebyla výjimkou. Pokud vás jeho první kniha zajímá, stačí kliknout na název knihy výše.

Jak jsem zmínila, Ta přede mnou oslovila a zaujala spoustu čtenářů, a tak se všichni těšili, když Ikar oznámil, že vydají Delaneyho další knihu, Věř mi. I já měla plno očekávání, co z toho vzejde, o čem kniha bude a zda autor vymyslí něco o trošičku geniálnějšího, než tomu bylo u knihy minulé.

Nyní po jejím obdržení od nakladatelství Ikar a následném přečtení, vám mohu konečně podat ucelený názor a myšlenky, které ve mně kniha zanechala – a zda splnila má očekávání, či nikoliv.

Když člověk nosí masku moc dlouho, přiroste mu k tváři.

Mladičká herečka Claire se do New Yorku přestěhovala, aby dostala druhou šanci. Ale protože nemá zelenou kartu na pobyt mimo Anglii, těžko se jí shání práce, kterou potřebuje, aby mohla studovat na jedné z nejlepších hereckých škol na světě. A tak, z nouze po penězích, přijme nabídku stejně tak amorální jako nebezpečnou – má být volavkou jedné právnické firmy, která se specializuje na rozvodové pře. Do firmy chodí většinou ženušky, které své manžely podezřívají z nevěry – a zde nastupuje Claire, která má tyto muže svést, natočit na kameru a přinést jako usvědčující důkaz manželce.

Ačkoli je to práce nepříjemná a psychicky náročná, Claire jí bere jako jakousi hereckou průpravu pro svou budoucí kariéru. Když je ale jedna z jejích zákaznic nalezena mrtvá a z Claire se stává hlavní podezřelá, musí se s prací rozloučit. O několik měsíců později, jí však ta samá skupinka policistů žádá o pomoc. Má se pokusit vetřít do muže zavražděné; tedy muže, kterého se jí svést nepodařilo. Claire se do své role ale vžívá až moc dokonale...

•
A tak já vám nevím.
To byly mé první reakce po dočtení knihy. Nedokázala jsem si utřídit myšlenky a říct, zda kniha byla vlastně skvělá a promyšlená a bez chybičky, anebo to celé byl vlastně jeden velký, špatný vtip. Ačkoli mi tedy kniha zabrala pouze den, poskládat si názor mi trvalo několikrát tak dlouho.
Začnu tedy tím optimistickým, co další Delaneyho kniha přinesla: určitě je to výborný a lehký styl psaní. Ono je někdy mnohdy lepší používat jednodušší slova, kratší věty a vyvarovat se dlouhým popisům. Věř mi se tak četla lehce a svižně; dokonce tak, že jsem měla tendence zašít se s ní i ve škole a číst si při hodině po lavicí. Jsem ráda, že autorův styl psaní zůstal neměnný, možná se dokonce i zlepšil.
Dále mu chci pochválit nápad a zápletku a jakousi snahu vést příběh „po flynnovsku“ (setkáváme se zde totiž s podobnou problematikou jako tomu je v románu Gillian Flynnové Zmizelá).
Nicméně to je asi tak všechno. Potom, co jsem si udělala v hlavě pořádek a dokázala se na knihu podívat s odstupem, jsem totiž zjistila, že autorův styl psaní byla jakási „kamufláž“ pro dějovou linku samotnou. Kdyby autor neuměl tak čtivě psát, a kdybych to neměla tak rychle přečtené, myslela bych si, že autor vymýšlí příběh za pochodu. Že sám absolutně netuší, kam příběh dospěje a jak se vyvine.
Co dalšího mě na knize zarazilo, snad i trochu urazilo od autora, do kterého jsem tolik vkládala, bylo hned z kraje příběhu seznámení s protagonistkou Claire. Dívka se čtenářům představuje slovy: „Asi byste o mně chtěli něco vědět“ a odstavec na to máme celý její občanský průkaz krásně před sebou. Ne! Když jsem kdysi sama něco tvořila a psala, první, co jsem se naučila bylo, že nikdy nesmím postavy představovat tímhle způsobem. Považuji to za hrubou chybu v psaní.