Každé dítě o něčem sní.

Jedno chce poníka, druhé zas tu novou knihu, co vidělo ve výloze v obchodním domě.

Rosteme. Naše sny a plány se mění společně s námi.

Dítě, co chtělo poníka, si teď představuje vlastní farmu. Malý knihomol začal sám psát příběhy a sní o tom, že se jednou jeho knížka objeví ve výloze v knihkupectvích.

Já už coby osmiletá snila o světě, kde vznikají nejkrásnější příběhy. Harry Potter, Jana Eyrová, Romeo a Julie.

O Anglii.

A když se minulý rok objevila příležitost jet se tam podívat, neváhal nikdo z mé rodiny a přihláška se podepsala. Všichni věděli, jak moc tam chci. Rok uběhl jako voda a přišly mé narozeniny; dvaadvacátého září. Den odjezdu a mých sedmnáctin.

Rozloučila jsem se s rodinou a nastoupila do autobusu. Seděla jsem vepředu, hned za profesory. Většinou sedívám všude vzadu, ale kvůli tomu, co mi v únoru zjistili v nemocnici a faktu, že se do Anglie mělo jet šestnáct hodin, mě má doktorka nechtěla pustit, pokud nesplním všechny její požadavky. A i když byly splněny, povolení smět jet jsem dostala až poslední týden před odjezdem.

Seděla jsem s Eliškou. S jediným člověkem, o kterém jsem byla přesvědčená, že mi po šestnácti hodinách jízdy nezačne lézt na nervy. Nemýlila jsem se.

Za námi seděla Áďa s Lindou, takže jsme okolo sebe měli i další lidi, se kterými jsem si měla o čem povídat.

Na začátku cesty se nám představila Jana, naše průvodkyně od cestovky, se kterou škola cestovala. Janu jsme ihned pokřtili na „divnou průvodkyni Janinku“, která byla opravdu divná, protivná a vždy když něco hlásila do telefonu, nasadila ten svůj průvodčí hlas a odmlky a všechno, co nás na ní iritovalo. Na druhou stranu čas od času řekla nějakou zajímavost, která mi z hlavy jen tak nezmizí, takže zas tak zlá nejspíš nebyla. Ráda jsem jí ale neměla.

Cesta se táhla přes Německo, pak Holandsko a Belgii až do Francie. Ve Francii nás okolo dvou hodin ráno budili (Janinka a její mikrofon ve dvě ráno!) kvůli pasové kontrole a faktu, že jsme se měli v nejbližší době nalodit na trajekt a jet přes La Manche až do Anglie. Autobusy musely být na nástup do trajektu připraveny hodinu před samotným odjezdem, takže jsme měli hodinu času na hygienu. O usnutí už se nikdo ani nepokoušel.

Na trajektu bylo půlce lidí zle a já nebyla výjimkou. Lodě od dětství nemusím – krátké plavby mi nevadí, ale v noci, kdy jste nevyspalý a unavený se vám všechno houpe i bez té lodě; no a s ní je to úplný zážitek. Nějak jsme to ale zvládli, naskákali zpátky do autobusu a měli nějakým pět hodin. Všichni umlkli. Jediné, co bylo slyšet, bylo pravidelné oddechování a tichý motor autobusu.

Těch pár hodin prospělo všem. A když nás vzbudili, byla jsem unavená, ale kupodivu plná nově nabité energie. Cítila jsem se neumytá, nutně jsem si potřebovala vyčistit zuby a vyměnit oblečení, ale fakt, že jsem v Anglii to vše zmírňoval a odhodil do zákoutí mé mysli.

Můj sen stál přede mnou a já se najednou cítila šťastnější, než kdy předtím.

Znovu se jelo lodí, ale tentokrát to trvalo jen pár minut. Nedělalo se mi špatně, loď se skoro nehoupala. Jeli jsme na náš první výlet; Isle of Wight. Na ostrově jsme navštívili Osborne House, dům, kde královna Victorie strávila značnou část svého života společně se svým manželem Albertem a jejich dětmi. Dům byl nádherný. Ačkoli měl fungovat na způsob chaty, věřím, že nikoho z nás by neurazilo, kdybychom v něm mohli žít. Honosné lustry, secesní stropy a mramorové sloupy. Krásnější dům jsem asi v životě nenavštívila.

Den uběhl jako voda; v jednom okamžiku jsme se procházeli po zahradách „chaty“ královny Victorie a v druhém jsme seděli zpátky v autobuse na cestě na parkoviště v Bournemouthu. Bournemouth bylo město na samém jihu Anglie, kde jsme měli bydlet v našich hostitelských rodinách po dobu tří dnů.

S Eliškou jsme začínali být nervózní. Jediné, co jsme o naší rodině věděli bylo jejich příjmení a informace, že mají psa. Jací Bamptonovi budou? Budou mít děti? Budou mladí, nebo staří? Milí, nebo zlí? Upovídaní, nebo mlčenliví? Žaludek se mi nervózně zkroutil do uzlu a já se ze samé nervozity kousala do tváře.

Seběhlo se to hrozně rychle. Stáli jsme na parkovišti, kde čekali rodiny s auty, aby nás odvezli do svých domovů a Janinka vyvolávala naše jména a ukazovala na jednotlivé lidi. Vyvolala nás jako druhé. Ukázala na blonďatou paní zhruba ve věku našich maminek, stojící u bleděmodrého menšího auta. Spolkla jsem knedlík v krku. Vykročili jsme. Ve chvíli, kdy paní, která se nám později představila jako Vanessa, řekla melodickou angličtinou „hello ladies“, jsme už věděli, že jí a její rodinu budeme milovat.

Vanessa nám v autě vyprávěla o své rodině, kterou jsme měli každým okamžikem poznat osobně. Její manžel Alec byl zábavný a na rozdíl od Vanessy to byl realista a trochu skeptik. V něčem mi dost připomínal našeho třídního profesora; líbil se mi. Jeho žena nám prozradila, že mají dvě děti – Elliota a Vinnieho. Elliotovi bylo čtrnáct, Vinnie (Vincent) byl mladší o dva roky. Právě, když jsme tam přijeli, měl slavit Vinnie své dvanácté narozeniny. Vanessa nám nabídla, že jí můžeme v jednom dni pomoct upéct dort.

Jejich domov byl malý, ale útulný. Většinu času jsme strávili v jídelně/obývacím pokoji. Představili jsme se rodině, kterou nám Vanessa popsala v autě. Najednou všichni získali tvář; Alec byl plešatý, ale s milýma očima a úsměvem na rtech. Chlapci byli ze začátku trochu nervózní, ale to i my (a naše angličtina). Vinnie byl lehce baculatý, blonďatý po mamince a s vášní pro muzikály. Když jsme večeřeli, neustále si broukal A million dreams z Největšího showmana! Elliot byl bratrovi podobný v obličeji, ale na rozdíl od jeho špinavě blonďatých vlasů je měl rudě zbarvené a rovné jako hřebíky.

Ten první večer jsme si povídali o všem možném. Brzy jsme se ale omluvili s tím, že jsme unavené po cestě a šli po skoro dvou dnech spáchat hygienu a nerušeně se vyspat. Vanessa nám řekla, že snídaně bude ve čtvrt na osm.

Tu a všechny další noci v rezidenci Bamptonových jsem usínala s úsměvem na rtech.