A pak to bylo tady. Festival, který hýbe vaším světem, festival, do kterého se zapojilo tolik lidí, festival, díky němuž se poprvé setkalo nespočet knihomolů. Nekončící deadliny s články, počmáraný blok plný nápadů od ambasadorů i samotných organizátorů, probdělé noci. Ale pak se člověk podívá na všechnu tu práci, která je vidět v tom jednom jediném říjnovém dni a řekne si: „Mělo to smysl.“

Tohle je Humbook pro mě.

Když jsem v roce 2017 vyrážela na svůj první ročník Humbookfestu, v životě by mě nenapadlo, že za půl roku této značce budu dělat ambasadorku pro rok další. V životě by mě nenapadlo, že ten rok poznám tolik úžasných lidí – například Martinu z @martinakraus. Marťa se stala do pár týdnů člověkem, se kterým jsem začala sdílet nejenom svět knižní, nýbrž hlavně ten svět mimo ně. Školu, starosti, zdraví, smutek, štěstí, lásku. Humbook mi dal nejednoho báječného člověka.

Já bych ráda tímto článkem popsala vše, co ve mě vře při pomyšlení na tuhle akci – chystám se vám vylít srdce, své názory a postřehy na letošní ročník, čím pro mě byl jiný, než ten předešlý.

Hlavně bych chtěla ale naposledy poděkovat.

Vám, Humbooku, sobě.

6. 10. 5:30 ráno

do humbooku zbývají přesně 4 hod

Unaveně jsem si mnula oči a snažila se rozpomenout, proč tak brzy vstávám. Humbook? Už? Určitě ne, je to teprve pár týdnů, co nám rozeslali mail, coby letošním ambasadorům.

. . .

Rychle vyskočím z postele, sprintuju do koupelny, div si neukopnu palec o práh.

Mé ráno ten den bylo zmatené a rychlé, sotva se pamatuji, jak jsem si vyčistila zuby, rozčesala vlasy, nandala kontaktní čočky. Pak jsem seděla dobrých dvacet minut na židli, kterou máma přitáhla z jídelny do koupelny, aby mě mohla namalovat. Se šminkama to uměl celý zbytek rodiny vždycky líp než já. Až když se rvu do těsných fialových šatů se plně probouzím. Stahuju hrudník, sýpám. Představa herečky ze seriálu První republika, která se do nich rvala přede mnou, se mi nezamlouvá, snažím se myslet na cokoliv jinýho.

Zanedlouho mám na hlavě vyčarovaný i složitý drdol. Přijdu si jako princezna. S pytli pod očima a rozespalým výrazem. Loučím se a nasedám do auta. Až v něm posílám Klárce hlasovku, že jsem za půl hodiny na kongresáku.

Nemůžu uvěřit, že je to tady.

8:00 táno

do humbooku zbývá 1 hod 30 min

Když mě táta zanechává u hotelu Holiday Inn u kogresového centra, coby Marguerite Cainovou, první, co jako dcera vědců udělám, je, že vytáhnu telefon a vytočím Klárku.

Za chvíli už se objímáme a chválíme jedna druhé kostým.

Jestli jsem si během ambasadorství něco užívala, byly to výhody. Zní to povrchně, možná až namyšleně, ale je to prostě takt. Ale když jsme v mrazu čekali v osm hodin ráno až otevřou kongresák, žádné výhody na nás nečekaly. Hopsali jsme kolem, volali našim kamarádům-ambasadorům, které pustili dovnitř, ať nás propašují – nic. Hodinu a půl jsme nadávali na zimu, na fakt, že jediné, co mě zahřívalo byla šála, protože přes ohromné šaty bych kabát nezvládla. Nakonec nám to ale tak dlouhé nepřišlo. Hodina a půl se vypařila ve smíchu, chomáčcích páry, která nám stoupala od úst a očekávání a malé nervozity z dneška.

9:30 ráno

do humbooku zbývá 0 hod – je to tady

Brána se s tichým zvukem otevřela dokořán; jako když Willy Wonka zval děti do své čokoládovny.

My byli mlsné děti.

B

U

C

H

buch, buch.

Srdce buší. Já procházím bránou. Někdo mi kolem ruky omotává žlutý pásek.

Pojďte dál.

A já jdu.

9:45 ráno

vevnitř

Odložíme si věci do šatny a začneme se scházet s lidmi. Zdravíme se, objímáme se. Humbook je tady. Vážně je tady. Nevěřím. Stále nevěřím. Ale hned, co vyjdeme do druhého patra, se nám to ihned potvrdí; v dálce vidíme obchod s knihami. Respektive vidíme dav čítající nejméně dvě stovky lidí, kteří se cpou a předhání, jen aby získali funko pop a knihu, pro kterou si na festival zašli. S kamarády nevěřícně koukám na tu spoušť a raději zamíříme na druhou stranu – k chillout zóně u čajů Loyd. Toto místo si zapamatujte. Nebudu ho zmiňovat v každém úseku, ale můžete si být jisti, že jsme tam strávili 75% celého dne.

Běží za námi první lidé o fotku. Jsem tak nadšená, že skoro ani nevím, jak mám říct děkuju, prosím, není zač. Poprvé mě někdo požádal o fotku na letošním Světě knihy, ale na Humbooku? Jak moc se tento rok odvíjí zatím jinak od toho minulého! Předtím jsem to byla já, kdo si chodil pro fotky.

Lidé mi chválí šaty a ptají se, za koho jdu. Vysvětluju jim, že za ruskou verzi Marguerite Cainové z Tisíc kousků tebe. Líbil se mi nápad, že kniha není zfilmovaná, takže případně nepovedenou verzi by stejně nikdo nepoznal. A taky fakt, že jednou z pozvaných autorek je Claudia Gray, stvořitelka této série.

Fotíme se. Naše početná skupina, která se rozrůstá a časem zase zaniká, jak chceme každý vidět něco jiného, je dost na očích především kvůli výstředním kostýmům. Prostor je tentokrát tak velký, že je těžké se najít, když se někdo odpojí. 

Zanedlouho je čtvrt na dvanáct a my si jdeme do backstage pro very vip tašky ambasadorů. Jsme zvědavé, co nás v nich čeká.

Tašky musí vážit tunu, možná víc. Jsou nacpané povrch nejrůznějšími věcmi od sponzorů až po knihy. Přemístíme se k Loydu a mrknem se, co je vevnitř. Nejdřív ale necháme tašky holkám a jdem se ještě vyfotit k velké tabuli Humbooku, abychom měli vzpomínku. Čekáme, až instagraf vyplivne polaroidky.

V chillout zóně pak vybalujeme obsah našich tašek na Klárčinu kameru – video z Humbooku najdete na jejím kanále, můžete kliknout SEM.

13:50 (od)poledne

u backstage

Čekám na Vendy až si mě vyzvedne. Mám dělat rozhovor s Estelle Maskame, autorkou DIMILY série. Těším se, ale začínám být nervózní. Vedle mě stojí Sonča, kterou jsem zrovna potkala – viděli jsme se už předtím, ale tohle bylo poprvé, kdy jsme si pořádně popovídali. Je tak milá! A navíc peče; mám u ní svatební dort- Spíš bych ale potřebovala toho ženicha. 

Je se mnou i Klárka, která mi drží palce a věří, že to zvládnu. Nejsem tak optimistická jako ona; když jsem nervózní, zapomínám mluvit anglicky. No, a jelikož je Estelle ze Skotska, pochybuju, že se někde stihla naučit česky.

Vendy přichází.

Loučím se s holkama a pokračujeme do sálu, kde na mě čeká Estelle.

Rozhovor si budete moct brzy přečíst na blogu.

15:00 odpledne

vedlejší sál

Klárka, Míša a Molly mají besedu Jak dělat úspěšný booktube. Já a Áďa – Klárčino mega super dvojče, co miluje anime a já miluju jí a obě se máme móc rády! – jsme byly pověřeny coby prací kameramanek a profesionálních fotografek. Klárčin foťák je jen o trochu těžší než ten můj, nicméně jelikož nemáme stativ, po chvíli co se snažím držet foťak v rovnoměrné poloze, se musíme s Áďou měnit, protože necítím ruce. V sále je tma a jelikož s Klárčinou technikou moc neumím, nejde mi přenastavit zařízení tak, aby byly fotky koukatelné.

Po besedě je ale Klárka i tak spokojená s některými záběry. 

Jsem na ní neskutečně pyšná.

Humbook se chýlí ke konci. Alespoň pro letošní rok.

Vycházíme z budovy kongresového centra v Praze. Omotaná šálou, s těžkou taškou na rameni, batohem na zádech a neskutečnou tíhou uvnitř sebe. Svírá se mi hrdlo. Štěstím, smutkem. Nechci se loučit, nechci čekat na další rok. Nechci se loučit s vyčerpávající prací ambasadora, kterým jsem byla tak ráda. Ale pravdou je, že každý začátek má i svůj konec.

Svírá se mi hrdlo, protože jsem šťastná, kolik úžasných lidé jsem letos zase viděla a poznala. Jsem vděčná, protože letos byla naše skupina a banda lidí ještě větší než rok minulý. Jsem vděčná, protože většinu těch lidí jsem poznala díky akcím jako je Humbook. Humbook je komunita lidí. My jsme Humbook. A Humbook nemůže skončit dokud jsme tu my, dokud šíříme lásku ke knihám, dokud děláme přesně to, co děláme.

Děkuju. Strašně moc, moc děkuju všem, kteří mi umožnili být součástí Humbooku, součástí nápadů. Děkuju Ole, protože do mně vložila víru až do úplného konce.

Děkuju Míše, která věřila, že se můžu stát ambasadorkou.

Děkuju Klárce, která mi těch šest měsíců dělala největší společnost.

Děkuju ambasadorství, které mě seznámilo s tolika skvělými lidmi.

DĚKUJU.