Still I find you, next to me || IMAGINE DRAGONS ƎVOLVE WORLD TOUR 2K18

úterý, dubna 17, 2018


Nevím, jak to chodí v ostatních rodinách, proto mohu vycházet jen ze svých osobních zkušeností s tou mou. Nicméně – má rodina od... no zkrátka, co si jen já sama pamatuju, měla vždy nějakého interpreta, na kterého nedala dopustit. Například u jedné mé babičky je to Il Divo, u strýce, tety a bratrance jsou to Rolling Stones. A u nás doma je to Ed Sheeran a poměrně nově i Imagine Dragons.
Eda jsem do naší rodiny „přitáhla“ před téměř pěti lety – Imaginy před rokem. Přestože je sama poslouchám už druhým rokem, u nás doma se o nich začalo mluvit až letos. Jedním z důvodů proč si jich má mamka všimla, byla píseň Whatever It Takes (což je jedna z mých dvou nejoblíbenějších), která byla vybrána jako intro pro Zimní olympijské hry tohoto roku. Mamce se písnička hrozně líbila a tak mě zaúkolovala, ať zjistím, kdo to je.
Netrvalo dlouho a já jí v dalším okamžiku stahovala do mobilu jejich alba.
Přestože mamce se na jejich koncert bohužel dostat nepodařilo, mně to bylo nabídnuto Klárkou – a ten večer byl jeden z nejemotivnějších v mém životě.


Whatever it takes
Cause I love the adrenaline in my veins
I do whatever it takes
Cause I love how it feels when I break the chains
Whatever it takes


Koncert se konal tedy včera, v pondělí 16. 4. 2018 – což nám oběma s Klárkou hrálo perfektně do karet. Včera se totiž konaly i přijímací zkoušky na střední školy (neuvěřitelný, že už je od mých zkoušek rok!), takže téměř všechny gymnázia, průmyslové školy, obchodky... no prostě všechny střední školy, měly volno. Naše samozřejmě ne, Karlínské gymnázium opět vybočovalo a šlo do divadla. Já měla bohužel (nebo snad díky Bohu?) kontrolu na očním kvůli čočkám, takže bych divadlo stejně nestíhala a tak tam vůbec nešla.
S Klárkou jsme se sešli už okolo půl jedenácté ráno, abychom spolu posnídali v Café Louvre a strávili celý den.

Po snídani jsme teda společně jeli přes celou Prahu (z Národní třídy až do Bohnic) k mé očařce, kde jsme čekali NEUVĚŘITELNOU a ÚNAVNĚ NUDNOU hodinu a půl, než mě přijala. A pak jsme jeli opět na druhou stranu a to sice na úplný okraj metra C, ke Klárce. Odpočinuli jsme si, dali si pizzu, udělali vtipný stream, kde jsem ultra mega trapná – ale ta euforie vás prostě zasáhne okamžitě a vy si to uvědomujete a zároveň ne. ONI JSOU VÁŽNĚ V PRAZE, CHÁPEŠ TO? Ale mozek není sto tu informaci zpracovat. To až v okamžiku, kdy vstoupí na pódium vás to zasáhne plnou silou, ale k tomu se dostanu za okamžik.

Taky jsem ten den ochutnala poprvé burákové máslo, které je v Americe neskutečně populární – asi tak, jako u nás Nutella. Anebo trdelník. A moc mi to chutnalo! Určitě víc jak Nutella, myslím totiž, že se tolik nelepí na patro a nemáte ještě další dva dny zalepenou pusu.

No a pak to přišlo. Stihli jsme se ještě podívat na eshop Imaginů, jaký mají merch a co si na koncertu teda koupíme, pokud to tam budou mít, postěžovali jsme si, jak absurdně vysoký ty ceny jsou, a vyrazili. Áďa a jejich mamka za námi měli dojet o něco později, protože se jim tam nechtělo čekat tak dlouho – abyste pochopili, my už se totiž rozhodli vyrazit něco okolo páté, abychom tam už v 17:30 stáli v ŠÍLENÉ frontě. Naštěstí jsme to chytli opravdu dobře. Někteří měli tu smůlu a na koncert se dostali třeba až o páté písničce předskokana – o nic sice nepřišli, ale k tomu se také dostanu.


Your love is always dangerous
And now I'm lost in us
We're living in a lying trust

I don't know why
But I guess it's got something to do with you

Přiznávám, že jsem byla nervózní z kontroly před vchodem do arény. Na takhle obrovském koncertu jsem v životě nebyla – vlastně jsem nebyla nikdy na SKUTEČNÉM koncertu. Navíc, jak jsem jela k očařce, měla jsem v kabelce všechny ty srandy, jako jsou čočky, rozkapávátko... a ještě jiné prášky, bez kterých se prostě neobejdu. Strašně jsem se bála, že všechny ty věci vezmou a vyhodí je. Klárka mě sice uklidňovala, že to udělat nemůžou, ale i tak jsem se třásla nervozitou.
Přišla na nás řada.

Bum.
         Bum.
                  Bum.

„Slečno, tady máte kabelku. Hezký večer.“

Skočila jsem na Klárku a objala jí, že jsme to zvládli, aniž bychom umřeli (když jsem se pak rozhlížela, nebyli jsme jediní; hala byla plná fanoušků, kteří se nosili v náručí a dokonce i plakali štěstím, že jsou uvnitř). Ihned jsme zamířili ke stánku s merchem kapely a aniž bychom čekali nějakou šílenou dobu, na nás přišla řada. Obě jsme si koupili černé tričko na kterém z přední strany byl trojúhelník se znakem alba Ǝvolve a na druhé straně města a data celého turné. Jelikož mamka Klárky a Áďa čekali teprve frontu (vážně to odsýpalo neúnosně pomalu) před arénou, měli jsme ještě nějaký čas. Šli jsme se teda na záchod převléct do nových triček, pak se podívat do našeho sektoru (k našemu překvapení jsme schytali vážně dokonalá místa!) a nakonec požádali nějakou náhodnou dívku, zda by nás vyfotila v tričkách (viz. koláž nahoře, prostřední fotka).
Pak už jsme se nějak našli všechny čtyři, já si skočila ještě koupit vodu, protože jsem si říkala, že určitě dojde na vyřvaný hlasivky (nakonec jsem se napila asi dvakrát).
Čekala na nás předskokanka K. Fray; byla jsem docela zvědavá na někoho, koho neznám, třeba to nebude špatné, říkala jsem si. Klárka mě ale ubezpečila, že téměř každý předskokan je zlo. K mé smůle, nemýlila se.
Po hodině co jsme se střídavě dívali na čas, střídavě plakali, K. Fray odešla z pódia a byla půlhodinová pauza, kdy technici měnili scénu, kontrolovali foťáky a tak dále.
Nejdřív jsme slyšeli jen výskot v kotli, jak jsou všechny fanynky nadšené. Začali jsme křičet taky. Věděli jsme, že jejich nadšení může znamenat jediné.
Dan Reynolds a jeho banda přišli na scénu.

„Co budou hrát jako první?“
„Podle mě Whatever It Takes, anebo Rise Up, aby nás nabudili.“
„Myslíš?“

Jejich výběr nás ale zasáhl stejně prudce, jako kdybychom dostali míčem do břicha.
I Don't Know Why.
První píseň alba.
Začátek
             Nové cesty.


To, že existují a že jsou skuteční, mi došlo ve chvíli, kdy na scénu přišla právě už několikrát zmiňovaná Whatever It Takes. Během písně jsem se rozbrečela a musela si utírat oči, abych byla vůbec schopná sledovat děj koncertu. Tak nějak mi během toho došlo, že žijí, že jsou to lidé, že mají také jakýsi život mimo „Imagine Dragons“ – že to nejsou jen postavy z románu. 

Strašně se mi líbilo, že nové písničky byly prokládány i staršími, profláknutějšími. Zazněly tam pecky jako Gold, Forever Young, Demons, Radioactive, It's Time, On the Top of the World... a mnoho dalších. Z nového alba jsme měli možnost slyšet téměř všechny, kromě asi tří, které mi stejně nepřilnuly k srdci natolik, aby mi to bylo nějak víc líto.



When you feel my heat
Look into my eyes
It's where my demons hide
It's where my demons hide

Demons pro mě znamená asi nejvíc, co se jejich skladeb týče – a v mém TOP listu všech skladeb je také velmi vysoko. Ten text je zkrátka geniální. Ten videoklip je geniální. Ten zpěvák je geniální. A ta řeč, kterou měl včera před touto skladbou, byla geniální. Někde jsem slyšela, že moc rozumu škodí; v tomhle případě to rozhodně neplatí. 

Koncert byl neskutečný. Bylo to něco, na co nikdy nezapomenu. Děkuju všem, díky kterým jsem tam mohla včera večer být.
Byl to sen. A já doufám, že jednou ho prožiju znovu.



I always let you down
You're shattered on the ground
But still I find you there
Next to me
And oh, stupid things I do
I'm far from good, it's true
But still I find you
Next to me

You Might Also Like

4 coment�rios

  1. Já jsem byla jen na třech pořádných koncertech - jako první mě kamarádka vytáhla na Slashe, kytaristu Guns n' Roses, který dělá písničky také se zpěvákem Mylesem Kennedym (z Alter Bridge), což bylo skvělé! V podstatě jsem tam šla s tím, že jsem od nich neslyšela snad nic, a o to větší euforie to pak byla.
    Druzí byli Muse - vím tedy, jaké to je dostat se na koncert oblíbené kapely. A stejně tak dobře vím, jaké to je stát frontu u O2 Areny a bát se projít kolem ochranky. xD U nás to kupodivu dost odsýpalo a stejně tak u merchu, odkud mám tričko s albem Drones, stejně jako ty se zadní částí trika popsané daty koncertů. A to bylo panečku něco! Oni mají děsně skvělé koncerty s úžasnými vizuálními efekty a Drones... zkrátka kruhové pódium uprostřed arény, dróny, velké promítače... NESKUTEČNÉ!
    Poslední byly Guns n' Roses na Letňanech a to bylo také tak úžasné! Z Prahy mám tak krásné vzpomínky! A vlastně i depku. Nejen že jsem se školou jeli do Prahy v podstatě zbytečně, když jsme většinu času strávili ve vlaku a v Praze snad jen dvě hodiny. Tím víc mě štve ten vyprodaný koncert Andrea Bocelliho. Jen jsem zaregistrovala z vlaku, z absolutně špatného úhlu, ze kterého si člověk nemůže ničeho všimnout (!!!), bilboard odkazující na koncert, cítila jsem, jak mi krvácí srdce. Budu muset doufat, že se do Prahy ještě vrátí. ♥

    OdpovědětVymazat
  2. Wow. Po dočtení mám husí kůži. Úplně na mě sálá ta atmosféra z Tvého vyprávění. Musel to být nezapomenutelný zážitek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To ano! Člověka ta atmosféra a nadšení zpěváků úplně pohltila, takže jsme se bavili už jen z toho, jak se bavili oni ❤️
      Jsem ráda, že se ti článek líbil!

      Vymazat
  3. Pěkný článek, úplně mi to připomnělo moje nadšení, když jsem byla před lety na svém prvním koncertu :) Na Imagine dragons jsem byla, když tu byli v O2 aréně poprvé a byl to úžasný zážitek :) Kdyby na mě vyšly lístky, bez váhání na ně jdu znova. Moc mě mrzela ta aféra kolem lístků, kdy je všechny koupily překupníci a pak prodávali za absurdní ceny :/

    OdpovědětVymazat