Ahoj Ani.

Letos to budou tři roky. Tři roky od doby, co jsi mi napsala dopis.

Vzpomínám si, jak si ležela ve své staré posteli, která byla tehdy u zdi, pod oknem. Milovala jsi, jak ses mohla schoulit do klubíčka ke zdi a hrát na schovávanou s celým světem. Z toho místa vzniklo vše. Blog, psaní, nápad. Byl to Tvůj kout, Tvé království. 

Psala jsi odtamtud i dopis pro mne. Těšila ses, až si ho za dva, za tři roky budu číst, těšila ses na reakci, na to, jak moc ses změnila.

A přesto vím, žes v hloubi duše věděla, že s blogem skončím. Nevěřila jsi mi. Nevěřila sis. 

Ptala ses mě na školu, na přátele, na kluka. Na to, kým jsem, kým budeš Ty. Představovala sis, že budeš krásná, chytrá, oblíbená. Že vylezeš ze své skrýše a začneš žít. A v tom všem doufání a dívání se do budoucna, sis neuvědomila, že jsi ve svém nejlepším životním obdobím, že žiješ báječný a šťastný život.

Nikdy bych si nepomyslela, že Ti budu závidět Tvůj život, Anno. Protože život, který žiješ, mé já z roku 2015, je dobrý. Jsi se sebou spokojená. Jasně, vadí Ti Tvůj nos, ale ten Ti vadil vždycky, ne? Už ses naučila žít s Tím, že k Tobě patří, že je Tvou součástí. Nemáš problémy ani s přáteli a bez svého nejlepšího kamaráda, který minulý rok odešel na gympl, se pomalu učíš žít od znovu.

Dostala jsem se na tu „naší“ školu. Na školu, kterou sis vysnila. Budeš z toho moc šťastná. Dozvíš se to v noci, když pojedeš s Terezou na festival. Nenajdeš své jméno v seznamu přijatých a budeš z toho hodně špatná. Tak moc, že se ani nerozbrečíš. Budeš otupělá skoro celou hodinu. Pak Ti zavolá mamka a Ty se skoro zhroutíš úlevou, když Ti vysvětlí, že jsi první pod čarou. Budeš se cítit jako blbka a zároveň jako vítězka.

Když o skoro dva měsíce později na stránkách školy zjistíš, že jsi v 1. C. je to pro tebe skvělá zpráva. C; třída, v které jsi nikdy nebyla. Ale to první, co Tě napadne bude: Hlavně, že to není áčko.

Kolektiv je skvělý. Bude vás osm. Osm holek, každá jiná, každá silná osobnost. Budeš je milovat. Vážně hrozně moc. Nedokážu ani slovy vyjádřit, co pro Tebe skupina, které začnete již z neznámých důvodů, přezdívat Osm párků bude znamenat. Budete podnikat ranní nájezdy do kaváren, když vám odpadne dvouhodinovka tělocviku, nebo první páteční hodina francouzštiny. Rozhovory o politice, o vztazích, o klucích, o depresích. A ještě o něčem navíc. Ty holky pro Tebe budou život.

Ale nejenom ony.

Bude tu i knižní komunita blogerů, zejména pak Klárka. Na tu nedáš dopustit. A Míša; skvělá osoba, která Tě přiměje si opět začít psát pravidelně deník. A Vali, Eliška, Marťa, Danča, Kája, Marky... je jich moc. Tvé srdce bude plné lásky díky nim a Párkům.

Co se kluků týče; vždycky se do nějakého zamiluješ, vždy Ti vesmír něco nenápadně naznačí. Ty se ale někdy budeš až moc bát, že se na to vykašleš a radši se smíříš s porážkou. Špatně se to popisuje i sobě samé, víš? Jen představa, že bys o sobě musela druhé osobě prozradit tolik věcí... zatím Tě to děsí, ale snažíš se to překonat. Máš ve svém životě hned dva hochy, které máš opravdu ráda, ale nevíš, jak na to. Jak jim to máš naznačit. Ale neboj se. Neboj se, protože se toho nebojím já.

Anno, z roku 2015 - omlouvám se, ale už nekreslíš. Ne tak, jak jsi kdysi kreslila. Kreslení a malování na plátna, stěny, rytí do linorytů, akty... názvy si stále Tvůj mozek udržuje jako jakousi vzpomínku, ale tento koníček se pro Tebe stal v jednom období Tvého života spíš utrpením a noční můrou, než relaxací. A když toho začalo být moc - skončila jsi. Za měsíc to budou dva roky, co jsi s tím skončila.

Čas od času si namaluješ něco do deníku, ale to je jen hrubý náčrt, něco, co vykreslí vzpomínku dostatečně na to, abys to mohla označit za skicu. Pravé malby jsi nechala vystavené v ateliérech, anebo jsi je rozdala. Máš jen ty, co pro Tebe znamenaly nejvic, anebo ty z úplných počátků. Chtěla bych se k tomu jednou vrátit, vážně. Ale někdy i jen držet tužku bolí.

Zdraví a rodina jdou ruku v ruce. Protože... kvůli tomu, co se Ti stalo, je to hodně zvláštní. Jsi nemocná, Aničko. A kdybys v danou hodinu nebrala dvakrát denně pravidelně léky, mohlo by to dopadnou nejhůř, jak to jen život umožňuje. Nerada o tom mluvíš, protože lidé na Tebe koukají občas jako na nemocného, jiného. Zdraví je něco tak relevantního v Tvém aktuálním životě. Važ si ho ve svém přítomném. Jednou ho budeš chtít zpátky, ale Vlak do stanice život nemá zpáteční jízdenku.

A právě Tvé zdraví ve Tvé rodině způsobilo všeobecný humbuk. Prášky, které musíš brát, Tě dělají agresivní, jízlivou. Jsi náladová, výbušná. Těžce ovladatelná. Jako když lva zavřeš do ZOO, kde ho zkrotíš, aby si následně vzpomněl, že je Král džungle; že nemůže být zkrocen.

Hodně si vybíjíš zlost na Marušce. Jsi na ní občas opravdu hnusná. V takových chvílích se zamykáš do pokoje a dýcháš. Zhluboka. Jak jen Ti to Tvé rozbité tělo dovoluje.

Uvědomuješ si, že rodina je to nejdůležitější co máš. Ale někdy je těžké být s lidmi, které jsi zklamala tím, kým jsi.

5 Seconds Of Summer jsou pro Tebe stále tou kapelou, která Tě zcelila a změnila. Minulý měsíc vydali po třech letech novou hudbu. Já vím! Tři roky! Hrozná doba, je to šílený.

Jejich nová píseň se jmenuje Want You Back a určitě by se Ti nelíbila. Zpopovatěli. Ale mně se to líbí. Je to něco jiného, jiná vlna, kterou s sebou jejich nové album přineslo. Teď mají turné a ty bys sice na jejich koncert moc ráda, ale Českou republiku neohlásili.

Příští měsíc jdeš ale na Imagine Dragons do O2 areny s Klárkou. Těšíš se. Jejich nové album Evolve se Ti líbí zatím opravdu moc, dokonce pro Tebe překonalo i Night Visions. 

Co se budoucnosti týče... nevím, jestli chci jednou psát. Miluju to, to ano. Myslím, že to se nikdy nezmění. Ale abych pravdu řekla, poprvé ve svém životě nevím, co chci jednou vlastně dělat. A je to příjemná, avšak i děsivá změna. Začala mě bavit biologie, zajímám se o film. Mám ráda knihy a literaturu. Ale co jednou chci z těch věcí vybrat jako svou živnost, nevím. Proto jsem na gymnáziu. Hledám se. Neustále. A vím, že je to ještě dlouhá cesta do Ráje, že než dojdu na konec své cesty, mé názory se budou neustále měnit, vyvíjet a tvořit. A já se na to těším. Netvrdím, že v budoucnu nebudu některých svých rozhodnutí litovat, ale no a? To je život. Nikdo k němu neudělal návod a my musíme žít ze zkušeností. Ne nadarmo se říká „pokus-omyl“.

Bojuj, Anno. Bojuj a jednoho dne spatříš hvězdy.

Anna

20. 3. '18