Jak mohu žádat po ostatních, aby mi rozuměli, když si nerozumím ani já sama?

by - čtvrtek, ledna 25, 2018

Článek o svých citech jsem psala naposledy před rokem. Pamatuji si, že jsem si tenkrát řekla, že je to naposledy, že s tím přestanu. Že se změním a přestanu být na svět rozčilená, nešťastná.
A teď sedím nad klávesnicí, posmrkávám do kapesníku a odkládám brýle. Slzy tečou. A já zkrátka nevím, co mám dělat. Nevím, jestli v sobě dokážu dál dusit to, že jsem rozbitá, že jsem tak moc nešťastná ve svém těle, se svou duší, se sebou. Musím to dostat ven. Nechtěla jsem to říkat nikomu určitému. Nedokázala bych to. Nedokázala bych se na někoho podívat a říct mu své emoce do tváře. Dívat se na jeho reakce. Na to, jak protáčí oči a říká: „To je tedy výborný no.“ Není to výborný. A proto píšu. Po roce. Po roce se veřejně přiznávám, že nejsem ta optimistka, ta veselá duše za kterou jste mne všichni měli. Lžu vám. Lhala jsem vám, protože se mi líbilo být taková. Omlouvám se.

Vyšla jsem ze cviku a tak nevím, jestli tento článek bude plnohodnotný. Ale po roce jsem zase Annou. A nevím, jestli mě to těší. Zapomněla jsem na tuhle holku. Zapomněla jsem na ní, přestože nikdy tak úplně neodešla.

Když myslím na to, kdy jsem se začala cítit zlomeně a smutně a frustrovaně sama ze sebe, vybaví se mi to, co na mne útočí ze všech stran mého malého života. Mějme se rádi, nikdo jiný to za nás neudělá. Buďte šťastní sami se sebou a se svými chybami. Prostě a jednoduše sebeláska.
Ze začátku jsem byla nesmírně ráda, že se to začalo řešit. Že se o tom začalo mluvit a diskutovat. Myslela jsem si, že jen myšlenka stačí a konec. Moje mysl pochopí, že jsem vyhrála, že už mě může přestat nenávidět. Nechat mne v klidu žít. Být šťastnou. 
Věřím, že něco jako láska sebe samého existuje, věřím v to - ale každým dnem míň a míň. Jak se sebou mám být spokojená? Jak mám být spokojená s tím, že všude kolem mne jsou lidé, kteří mají to, co já nemám? Co jsem nikdy neměla? A jak to vůbec mohu postrádat, jestliže to neznám?
Já nevím. Já prostě nevím. Nejsem stavěná na to brečet noc co noc, hledat ve svém nitru útěchu, milé  a něžné myšlenky. Přijít na další den do školy a snažit se (i ta snaha je tak vysilující) být milá, pozitivní, vtipná. Všechno mi to už dochází, jako kdybych měla omezené množství důvtipu a úsměvů. Mé datum spotřeby se blíží. Nemohu ho oddalovat navěky. Jednou by stejně přišlo.


„Před sebou neutečeš! Říkali mi. Jenže, kdo jsem já?“
(kniha Neradost; Karel NOVOTNÝ)


Nechávám myšlenkám volný průchod, nechávám plakat své oči, nechávám za sebe mluvit své prsty, svá slova. Zůstávám však němá. Někdy je lepší mlčet - i když je toho tolik, co chci říci.

Máma mi slíbila, že mi koupí nové oblečení. Byla jsem šťastná. Byla jsem z toho hrozně šťastná! Obleču se do nových věcí, lidé nepoznají, že mne něco tíží, že jsem zlomená, rozbitá, špatná. Radovala jsem se z toho, jak bravurně jsem to vymyslela. Jenže nemohu se schovat, skrýt to před sebou. Já jsem svůj největší nepřítel. Ne, ne. Ale ano. Možná. Má mysl? Ta spíš.

Knihy mi někdy dokážou pomoct. Cítím se v nich líp, víc tou dívkou, kterou se snažím pro svět být. Více se nacházím i v citátech a poezii. Je zvláštní, jak člověk začne rozumět lyrice, když se nevyzná sám v sobě. Najednou mi přijde, že básně nikdy nebyly lehčí. Je to mysl na papíře. A mysl je někdy až absurdně primitivní.
Často chodívám po škole do kaváren a antikvariátů. Zkoumám starý papír a hořkou chuť kávových zrnek. Kdybych byla káva, chutnala bych jako latté. Sladké, někdy až příliš. Když ho vypijete rychle, bolí vás z něj hlava. Rychle vás omrzí a příště si radši dáte espresso.

A také dopisy. Dopisy, ručně psaný kousek papíru, se kterým si dal někdo tu námahu, aby na něj naškrábal slova, poslal jej. Nosím u sebe teď jeden, přišel mi z Amsterdamu. Nikdy jsem tam nebyla.
Ten člověk, který mi dopis poslal možná ani neví, jak moc důležitý pro mne je. A jak moc mi jeho slova pomáhají.


„Nikdy nevíš, co se skrývá pod přebalem - a to ani v případě, že si přečteš anotaci.“

Někdy je to prostě jen hrozně těžké. Mít se rád. Vědět, že se takhle nebudu cítit navždy a že jednou možná přijde někdo, kdo mi s tím vším pomůže. Kdo mi pomůže se mnou. Ale prvotně si musím pomoct sama. Jen prostě nevím jak na to.
Nevím, jestli je tenhle článek něčím přínosný - nejspíš není. Pro nikoho z vás. Ale blog bylo vždycky mé místo, můj malý prostor, kde jsem ze sebe mohla pomalu vysypat tu vlnu negativity, smutku, frustrace. Vždy jsem se cítila líp, když jsem se vypsala. A tak to dělám i nyní. V době, kdy se bojím svěřit všem a nikomu.

You May Also Like

6 komentářů

  1. Vypsat se pomáhá. A ještě víc, když víš, že si to nějaký človíček, kterého si třeba ani v životě neviděla, přečte. Já sama jsem se v některých částech tvého článku sama našla. Nevím, co mám napsat víc než jen, že v tom nejsi sama, a že každý máme špatné a dobré dny.
    PS: Píšeš opravdu nádherně. Tvé vyjadřovací schopnosti jsou vážně na úrovni. -Niky

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejdříve Ti chci moc poděkovat za takovou chválu ohledně psaní. Když jsem článek publikovala, neměla jsem z něho dobrý pocit. Ať už jen kvůli faktu, že takhle vystavuji své pocity přímo - a tomu ještě na internet. Ale pak jsem si něco uvědomila. Když to nedokážu říct nikomu, i tak to musím dostat ven. Jinak mě to doslova a do písmene sežere.

      Moc Ti děkuju za podporu. Za komentář. Zkrátka a jednoduše děkuju ♥

      Vymazat
  2. Ach jo.
    Aničko, ani nevíš, jak moc mě to mrzí, že se takhle cítíš. Sebeláska je ošidné téma - nemluví se o něm tak často, jak by mělo, a když už, jenom pouhé konverzování o něm nepomůže začít se mít rád. Zdá se tak těžké začít, řekla bych? Jak se má přestat srovnávat s ostatními? Když existuje tolik dokonalejších, krásnějších, chytřejších a talentovanějších lidí, než jsi ty samotná?
    Je to jen iluze. Člověk si často neuvědomuje, jaká síla v něm tkví, jak úžasné nápady mu lezou na mysl, jak nádherně se usmívá, jak se mu třpytí oči, když ho napadne nějaká lotrovina. A třebaže jsem tě nikdy neviděla, musím ti říct, že jsi úžasný člověk. Zvnějšku i zevnitř. Jsi talentovaná, už jen to, jak bravurně jsi napsala své pocity, o tom vypovídá. Jsi chytrá. Empatická. Inspiruješ lidi, inspiruješ mě.
    Je těžké to v sobě spatřovat... A upřímně si myslím, že nikomu se to nikdy nepovede úplně. Ale pokud to jenom malinkato pomůže, budu ti to říkat každý den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach, Alenko. Jak mi chybíš. V poslední době jsem myslela na naše první konverzace, ještě kdysi na Wattpadu. Jak jsme si spolu dokázali hodiny psát! Myslím, že bych ti zase napsala.

      Ono je někdy hrozně těžké říct si: „A dnes to bude lepší. Dnes je ten den, kdy budu šťastná.“ Ale snažím se. Den co den. Někdy je to lepší, jindy ne. Ale věřím, že to jednou bude dobré dlouhodobě. Že se na mne svět přestane škaredit a já přestanu kráčet po okraji Temné strany.

      Děkuju.
      - Anna

      Vymazat
  3. Kdysi dávno mi někdo moudrý řekl, že pokud chci pomoci ostatním, musím nejdříve pomoci sama sobě. A je to pravda. Přemýšlím, co bych ti napsala, aby to pro tebe vyznělo jako slova útěchy, kterou tolik potřebuješ. Tak ti řeknu něco málo z toho, co právě mně pomohlo na tento typ smutku a všech emocí, co prožíváš.
    Když se mi moje nemoc zhoršovala, nikdo mi nedokázal pomoci. Každý řekl jen: „Bude to dobrý, chce to čas.“ Měli pravdu. Ale v tak těžkých chvílích člověk zkrátka nechce slyšet jen, že to chce nějaký čas a už vůbec ne, že to bude dobrý, protože teď, právě v tento moment, tomu tak není. Když jsem zjistila, že mi skutečně nikdo nepomůže, a když jsem měla ruce příliš bolavé na to, abych mohla vzít tužku a kreslit, což tolik miluju a což mě vždy utěšilo, rozhodla jsem se, že musím myslet jinak. Znělo to ohromně těžce, protože jsem každý den probrečela a volala o pomoc, která nepřicházela. A tak jsem se začala zaměřovat na věci, které mě přes den udělaly šťastnou. Vše jsem si pečlivě zapisovala do malého bločku, který jsem příhodně nazvala jako „šťastníček“. Každičký den jsem tam napsala i tu nejmenší věcičku, co mě rozveselila. Byly to barevné kolíčky, vůně sedmikrásek, pěnivá koupel… naprosté drobnosti, které mi ovšem vykouzlily úsměv na tváři. A o to v životě jde, radovat se z maličkostí je velmi důležité.
    Jako ty se cítí čas od času každý, jen je důležité to všechno přejít a zase se usmívat.
    Vím, jak moc dokážou potěšit dopisy. A také to, když se můžeš někomu vypovídat. Najdi někoho takového. Někoho, kdo ti neřekne jen, že to bude dobrý, ale kdo ti dá skutečné důvody, proč to bude dobré. Zaměřuj se na veselé věci, pomazli se s psíčkem, říkej rodině, že je máš ráda.
    A kdybys neměla nikoho, komu se svěřit, ráda si to poslechnu. Možná tak bude tvoje trápení menší. Stále jsi moje kamarádka. <3

    OdpovědětVymazat
  4. Já si myslím, že vypisování- zvláště tady na blogu pomáhá- sice je to veřejný prostor, kterého se může kdokoliv domáknout, na druhou stranu, díky tomu může ze strany komentujících přijít nějaké to pochopení, názor, rada... cokoliv. I v negativním slova smyslu. Ale to jsem myslela spíše obecně.

    Myslím, že můžu říct, že těch asi trochu chápu. V tom smyslu, že jsem párkrát v životě něco podobného (i když trochu jiného) zažívala a ještě určitě zažívat budu. Ale ony tyhle stavy pomíjí- někdy to trvá pouhé dny a jindy bohužel roky- se to v tobě skrývá.

    ***
    Omlouvám se, že to strkám sem, jenom jsem nevěděla kam. Moc ráda čtu tvoje články a moc ráda bych je komentovala. Je pravda, že to sice můžu, ale když v oknu pro komentář chybí na výběr "Komentovat jako odkaz/URL" tak nemůžu komentovat pod svoji přezdívkou a svým blogem jako Naoki-Keiko (naoki-keiko.blog.cz).
    Pravděpodobně to vkládání URL máš asi jako pojistku proti SPAMům a tak, jen jsem se chtěla zeptat, jestli by jsi to tam přes nastavení nemohla uvolnit pro blogery, kteří jsou třeba ještě na blog.cz.
    Přijde mi to vůči tobě nespravedlivé, že se tu nějak vyjádřím a ty nemáš možnost zjistit, kdo se za těmi slovy skrývá- aspoň blogem. Měj se. :)

    OdpovědětVymazat