O tom, jak žiju, jak se cítím v bezpečí a jak utíkám

středa, listopadu 08, 2017

Ty žlutý jsou nejhorší, ale když je smícháš s ostatními a nasypeš si je všechny naráz do pusy, budou chutnat líp. Aby svá slova potvrdila, nabere si plnou hrst gummi medvídků do dlaně a odvážně se na mě podívá. Na tři!

Běžíme. Ona běží. Já běžím. Neohlížím se. Pár metrů přede mnou běží rusovlasá dívka. Směje se. Narážíme do rozmrzelých lidí, kteří se vrací z práce s kufříkem v jedné ruce, s den starými novinami v druhé. A s nemilým úšklebkem na tváři. Nám je to ale jedno. Jediné, na čem teď záleží je, abych stačila své kamarádce. Abych jí stačila.


Jsem mladá. Je ještě spousta věcí, které nemůžu ve svém věku chápat a jsem si toho vědoma. Užívám si tenhle fakt, protože to znamená, že jsem ještě nedospěla. Že jsem ještě dítě.
Nicméně i přesto jsem už ve svém životě poznala řadu lidí; lidí, kteří mě nějak ovlivnili, ať už k pozitivnímu, nebo negativnímu, lidí, kteří mi ublížili a nechali na mně jizvy do konce života. A pak tu maličkou, drobnou a titernou skupinku lidí, ke kterým jsem cítila neskutečné pouto a ke kterým jsem lnula. Cítila, nebo cítím.

S příchodem na střední jsem si tak nějak byla jistá, že někoho takového už nepotkám. Svůj limit jsem už vyčerpala v nižších ročnících na lidech, kteří si mou náklonnost nezasloužili, nebo jí zkrátka neopětovali.

Pak jsem ale potkala Elišku.
Kamarádku, která chápe, když jsem nešťastná nebo když mám depresi. Ví, co říct, když jsem na tom špatně, ale zároveň mě netahá za nos a nelže mi. Kamarádku, která chápe, jak důležitá pro mě je a jak moc si jí vážím. A které nepřijdu se svou zálibou v knihách, filmech a vším tím ostatním divná, ale naopak jiná. Odlišná od davu.

,,Máš hezký oči. Jen se do nich ještě nikdo nepodíval tak hluboko, aby to viděl."

Tenhle článek jsem chtěla napsat od soboty, kdy jsme společně vyrazili do centra za Pájou. Jednou milou holčinou, která Elišce nabídla, že jí bude fotit. Protože - jak už jste možná zaregistrovali na fotce výše - Eliška je krásná. Přímo až nádherná. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by působil tak nepatřičně jinak, ale neuvědomoval si to.
Eliška totiž nevnímá jak odlišná a "modelkovsky krásná" je. A možná i to je jeden z mnoha důvodů, proč jí mám tak ráda. Protože já jsem stejná. Tedy; nejsem tak krásná jako ona, protože vzhled mojí silnou stránkou zkrátka není a nikdy nebude, ale i já jsem si vědoma toho, že mám něco, co ostatní nemají. Vím to, protože každý to své "něco" má. Jde jen o to, že nevím, co to něco je. Ale doufám, že to někdo jednou najde. Doufám.

Důvod, proč o tomhle píšu je takový, že chci, abyste věděli, že jsem v pořádku. Žiju. Mám se dobře. Mám se špatně. Mám deprese. Směju se. Žiju. A to v posledních pár měsících hlavně kvůli Elišce. Kvůli tomu, že když jsem s ní, cítím se v bezpečí a... jako bych byla v bublině. Jako by na mě nikdo nemohl, jako bych já viděla všechny ostatní, ale nikdo neviděl mě. A to je čas od času dobrý pocit.
Píšu, protože bych chtěla Elišce poděkovat. Chtěla bych jí říct, jak šťastná a chráněná se s ní cítím, ale nevím, jestli mi na to stačí slova. Jestli budu vůbec někdy schopná najít slova, která by mé city správně vyjádřila. 
Píšu, protože bych chtěla Elišce říct: "Tady jsem! A nikam nejdu! A neodejdu!" Aby věděla, že mi může říct všechno a já jí budu poslouchat. Budu tady. A nikam se nechystám.


A tak běžím. Běžím, abych tě nenechala utéct samotnou.

You Might Also Like

2 coment�rios

  1. Páni, Aničko!❤ Tento článek (stejně jako všechny ostatní) mě zcela ohromil. Moc se mi líbí, jak otevřeně pro nás čtenáře, dokážeš psát. Já sama píšu hrozně ráda, ale někde jenom sama pro sebe, ještě jsem se do toho blogerského života nedostala.😪 Díky tobě, ale mám opět chuť to nevzdat, a teď myslím se vším. Tvoje články a recenze mě motivují a odkrývají moji lepší část.💖 Děkuji ti za to.

    OdpovědětVymazat
  2. Velice dojemný a krásně napsaný článek, Aničko :) Přátelství je velice důležité.

    OdpovědětVymazat