Benjamin Ludwig, autor Ginny napořád je na spisovatelské scéně poměrně krátkou dobu a přesto sklízí jedno ocenění za druhým. Ginny napořád sice není jeho prvotinou, avšak i přesto se díky ní dostal do podvědomí většiny z nás. Kniha byla v USA hodnocena jako Nejslibnější debut roku 2017.

Ginny je zvláštní třináctiletá dívka, která vše chápe doslovně, špatně přijímá změny a žije u svých adoptivních rodičů Napořád. Svou novou mámu a tátu má ráda, ale i přes tento fakt ví, že s nimi nemůže dál zůstávat. Ginny se musí vydat na cestu, která nebude jednoduchá. Jejím hlavním cílem je dostat se zpátky ke Glorii, své skutečné mámě, a postarat se o svojí panenku. Dívka si je zatvrzele jistá tím, že Mimi pannu před čtyřmi lety nechala pod postelí a bojí se, že se jí něco mohlo stát. a bojí se, že už by mohlo být příliš pozdě. 

Hned úvodem musím říct, že za mě rozhodně nejhorší kniha roku 2017. Bylo to dokonce tak špatné, že jsem to ani nedočetla - nedostala jsem se ani do půlky! Je pravda, že jsem od toho měla poměrně vysoká očekávání, ale upřímně: kdo by neměl? S literaturou, která se zabývá autismem jsem se osobně ještě nesetkala, tak jsem byla velmi zvědavá, jak se toho autor chopí a jak to pojme.

Hned na prvních stránkách jsem byla příjemně zaskočená, že se Ludwig rozhodl příběh vyprávět z pohledu Ginny, tedy hlavní hrdinky. Bylo to velmi autentické a originální rozhodnutí, nicméně si nejsem jistá, jestli se mi v jeho podání líbilo, jak se Ginniny myšlenkové pochody vyvíjely.

Zápletka mě nebavila. Upřímně jsem čekala něco srdceryvného, něco s hlubší myšlenkou - ale! Ať už to zní sebevíc nemilosrdně, vůbec jsem se nedokázala přinutit do knihy a poté, co jsem na týden uvízla na 50. straně mi bylo už i nějak jedno, co za myšlenky se honí hlavní hrdince v hlavě, hlavně aby ten příběh už skončil. Krom toho, že sto stránek se v knize nedělo absolutně nic, omílalo se tam vlastně to samé. Ve škole jsme toho měli (máme) docela hodně a já chtěla něco se svižným dějem a zajímavou zápletkou - a doufala jsem, že tato má očekávání splní právě Ginny napořád. 

Po dvou týdnech jsem už z knihy byla tak zoufalá, že i já (já! známá tím, že i ty nejhorší knihy prostě neodkládám, ale dočítám) knihu musela odložit. Na neurčito. I přestože jak hrozně špatně se mi to četlo, bych se ke knize chtěla ještě letos vrátit a dočíst ji. Abych ze sebe měla trochu lepší pocit.

Co se ale Ginny napořád musí nechat je to, jak moc fotogenická knížka je po grafické stránce. Když jsem s ní a ještě několika dalšími vyrazila do lesa, fotila jsem především tuto krásku. Mezi listím se vyjímala tak krásně! Takže za to knize dávám určitě nějaké plusové body.

Celkově bych ale knihu označila za nepovedený pokus přiblížit čtenářům tuto závažnou a nebezpečnou nemoc. Určitě zajímavý nápad a myšlenka, ale pojetí hrozné. 

3*/10*