Jak mi láska vzala schopnost důvěřovat

by - středa, srpna 30, 2017

Včera se mi ozval člověk, o kterém jsem se domnívala, že o něm už v životě neuslyším - nebo respektive, že už spolu my dvě nikdy nenavážeme kontakt. Abych ale přešla k věci, o co skutečně šlo.
Před pár měsíci jsme se spolu velmi pohádali. Vlastně ne. Nepohádali. Prostě mě jen začala ignorovat těsně předtím, než jsem měla dělat svoji (prozatím) nejtěžší zkoušku v životě. Nicméně mě v tu dobu dokázalo rozhodit téměř všechno (připomínám, že jsem měla před zkouškami!) a tato podpásovka od tehdejší nejlepší kamarádky mi zasadila tvrdou, bolestivou ránu přímo do srdce. Možná vám to zní pateticky. ale tak jsem to tenkrát cítila. Cítila jsem tu neuvěřitelnou dutou díru uvnitř sebe, kterou mi vyvrtala na místě, která byla z poloviny její. 
Nevím, jak jsem to přečkala. Nepamatuji si ten okamžik, kdy mi přestalo být prudce srdce, kdy se mi přestaly klepat ruce z toho ochromujícího transu, kdy jsem se v noci přestala probouzet se slzami v očích. Nicméně si pamatuji osobu, která mě z toho vysekala a která mi řekla, že tu pro mě bude. Poprvé v životě to nebyla moje máma, kdo mi pomohl se sebrat. Nebyla to dokonce ani myšlenka na blížící se přijímací řízení (na které jsem se musela hodit co nejdřív a nejvíc do klidu). Byla to Teryna. Spolužačka, se kterou jsme byli vždycky sice za dobře, ale nikdy k sobě nebyli tak blízko, abychom si říkali kamarádky.
Sblížilo nás to, že jsem o někoho přišla, to otevřeně přiznávám. Předmětem našich rozhovorů ale nebyly pomluvy, ani nenávist k dané osobě. Bylo to prostě jen... přátelství hlásající motivační citát dne: „Jsem tu pro Tebe a nikam nejdu.“ 
A to bylo to jediné, co jsem v tu chvíli skutečně potřebovala.


V přátelství s Terkou jsem si zvykla na několik důležitých věcí, na které jsem nebyla předtím ani v nejmenším zvyklá; (1). nevadí jí, že se stýkám i s kamarády, které nezná; (2). nepovažuje za dětinské (nebo možná považuje, ale podniká to hravě se mnou) jít jen tak do Bambule a vyfotit si selfie s postavičkami z Lego Friends; a za (3). můžu být na okamžik jen bláznivým knihomolem, protože Terka je taky. Nicméně jsou tu další věci, které nyní mohu zkoušet a dělat, protože se necítím ničím povinována. Díky ní jsem hlavně přešla to děsivé období, kdy jsem nevěděla, co bude s mým životem. Nyní, když si vzpomenu na březen a duben, kdy jsem na tom byla psychicky opravdu špatně, mi připadá, jako by se to všechno událo někde v minulém životě. Je to ode mne tak moc vzdálené, že si sice pamatuju ten stres, který jsem prožívala, ale jako by to všechno bylo jen... snem. Snem, o němž kdysi snil nějaký opilec, který ještě téhož dne ráno zapomněl, že se vůbec něco takového stalo. Přesto si na to za pár let vzpomene a říká si: „To je mi ale děsivě povědomé... nepamatuju si však, že by se to kdy přihodilo mně.“

Je tu ale stále ta spousta věcí, které mi má někdejší láska k mé kamarádce způsobila a vzala. Ani ne tak věcí, jako spíš citů a emocionálních vztahů. Stejně tak i povahy. Ano, má povaha! Kolik ta prodělala od té doby změn. Možná to je ale spíš k těm plusovým bodům. Nevím. Už se v tom přestávám orientovat.
Za ten půl rok se z pesimistické dívky, jež věčně na svět shlížela jako na huňatý temný bouřkový mrak, stalo něco, co by se snad dalo i označit za optimistu. Ano, vždyť i já sama jsem se už několikrát za posledních pár týdnů odvážila a označila sebe samu za optimistu a pozitivní osobu. Svět se najednou zdá zas o trochu krásnější a zároveň jednoduší, když člověk nevidí pouze samé hrozné věci, jen co vytáhne paty z domu.


Chtěla bych ale zmínit něco, o co jsem přišla a co ještě hodnou chvíli nezískám zpátky. Není to prostě něco, co jsem si odložila na poštu. Není to něco, co si můžu jen tak vyzvednout tím, že podepíšu pár dokumentů. A je k neuvěření, že někdo jako já, kdo tímto oplýval, o to přišel.

Je mi do pláče a zároveň i není. S tím, jak naše přátelství skončilo, skončila i má schopnost důvěřovat a otevřít se lidem na počkání. Stal se ze mně ještě větší introvert - alespoň v tomto směru rozhodně. Za poslední dva měsíce jsem se potkala s několika kamarádkami z Bookstagramu. Byla to pokaždé neuvěřitelně milá setkání, plná smíchu a radosti. Samozřejmě, že jsme si i říkali něco o sobě a tak - já ale na každém setkání řekla buď to samé, nebo jen velmi málo o tom, jaký žiji život mimo stránky knihy. Vím, že kdybych chtěla, mohla bych říct mnohem víc, zabrousit do podrobností a všechny rozesmát nějakou vtipnou historkou o tom, jak mi napsal jeden milý barman ze Starbucksu své telefonní číslo na můj kelímek s cappuccinem a já ho nedopatřením vyhodila do popelnice. Ale neudělám to. Protože přestože jsou všichni tak moc milí a přestože vím, že ještě dvě nebo tři setkání a věděla bych, že jsou to skuteční a praví přátelé, nebudu k nim mít už nikdy tu stoprocentní důvěru, jakou bych měla, kdybychom se setkali na začátku roku. Bojím se, že kdybych lidem zase věřila a zaplnila jen o trochu víc tu dutinu ve svém nitru, která tam stále je, bylo by mi zase ublíženo. Zase bych o ně přišla. A na to už jsem moc slabá a moc vyčerpaná.

Míša (kniha: Továrna na sny), Klárka (kniha: The Power) a já (kniha: Malý život)

Usmívám se na zářící obrazovku před sebou a upíjím ze svého starbucksového hrnku, který mi má někdejší kamarádka koupila k Vánocům. Několik týdnů jsem se na něj nedokázala ani koutkem oka podívat, přestože se jedná o můj nejmilejší a nejkrásnější hrneček. Jenže posléze zjistíte, že nemá cenu se zlobit - obzvlášť ne na věci, které jsem od ní dostala. Jednou ta zlost a ten ochromující smutek prostě odejdou, sami od sebe. Někdy to trvá pár dnů, někdy pár měsíců. U každého jednotlivce je to jiná doba. Ale až tahle smutková lhůta vyprší, zjistíte, že jste docela někým jiným. Nevím, jestli lepším, nebo horším člověkem, ale jste zkrátka někdo, kdo už po sobě nenechá šlapat. A to je podle mě rozhodně výhra.

You May Also Like

3 komentářů

  1. Je neskutečně smutné, jakou část může jeden člověk vzít z toho druhého. Obzvlášť když celou dobu je po tvém boku a najednou, jako mávnutí kouzelné hůlky, se celé to čaro vytrácí, až úplně zmizí. Je to zvláštní a fascinující, když se nad tím zamyslíš, zároveň tak bolestivé. Připomínáš mi přesně mě, nikdy jsem nebyla kdovíjaký extrovert, vždy introvert, ale dokázala jsem se bavit s lidmi, málo, ale přeci. A dnes? Vypěstovala jsem si takový strach k lidem, že jsem ráda za svou vytrvalost stále ráno vstát z postele a vydat se vůbec do školy.
    Může se zdát, že nejhorší je, jak nám vzpomínky zůstanou a i rány v nás, ale nebýt toho, nebudeme silnější. Je tu spousta těch stinných stránek a jak mě štvou!, přesto se najdou ty slunné, na které je sice těžké občas myslet, ale je dobré si je připomenout.
    Zůstaň silná, Aničko. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, před mnoha lety se mi stalo něco podobného.....S kamarádkou nám říkali 2v1....pořád jsme byly spolu....A pak bum. Konec. Nemám čas. Nejdu ven. Nemůžu...A když se ohlédnu kolik mi ten náš "rozchod" dal, jsem moc Vděčná. Vděčná za tu lekci. Vděčná, že jsem už někde jinde. Všechno přichází a odchází ze správného důvodu :) Prostě ses měla někam pohnout, něco si uvědomit....Chystá se pro tebe něco lepšího. Změny jsou super. Život je jedna velká, kontinuální změna. Plyne. Atak je to dobře. Myslím, že to začínáš vidět i sama. Drž se a užívej si :)

    OdpovědětVymazat