Vypsat se pomáhá. A ještě víc, když víš, že si to nějaký človíček, kterého si třeba ani v životě neviděla, přečte. Já sama jsem se v některých částech tvého článku sama našla. Nevím, co mám napsat víc než jen, že v tom nejsi sama, a že každý máme špatné a dobré dny.
PS: Píšeš opravdu nádherně. Tvé vyjadřovací schopnosti jsou vážně na úrovni. -Niky

Ach jo.
Aničko, ani nevíš, jak moc mě to mrzí, že se takhle cítíš. Sebeláska je ošidné téma - nemluví se o něm tak často, jak by mělo, a když už, jenom pouhé konverzování o něm nepomůže začít se mít rád. Zdá se tak těžké začít, řekla bych? Jak se má přestat srovnávat s ostatními? Když existuje tolik dokonalejších, krásnějších, chytřejších a talentovanějších lidí, než jsi ty samotná?
Je to jen iluze. Člověk si často neuvědomuje, jaká síla v něm tkví, jak úžasné nápady mu lezou na mysl, jak nádherně se usmívá, jak se mu třpytí oči, když ho napadne nějaká lotrovina. A třebaže jsem tě nikdy neviděla, musím ti říct, že jsi úžasný člověk. Zvnějšku i zevnitř. Jsi talentovaná, už jen to, jak bravurně jsi napsala své pocity, o tom vypovídá. Jsi chytrá. Empatická. Inspiruješ lidi, inspiruješ mě.
Je těžké to v sobě spatřovat... A upřímně si myslím, že nikomu se to nikdy nepovede úplně. Ale pokud to jenom malinkato pomůže, budu ti to říkat každý den.

Kdysi dávno mi někdo moudrý řekl, že pokud chci pomoci ostatním, musím nejdříve pomoci sama sobě. A je to pravda. Přemýšlím, co bych ti napsala, aby to pro tebe vyznělo jako slova útěchy, kterou tolik potřebuješ. Tak ti řeknu něco málo z toho, co právě mně pomohlo na tento typ smutku a všech emocí, co prožíváš.
Když se mi moje nemoc zhoršovala, nikdo mi nedokázal pomoci. Každý řekl jen: „Bude to dobrý, chce to čas.“ Měli pravdu. Ale v tak těžkých chvílích člověk zkrátka nechce slyšet jen, že to chce nějaký čas a už vůbec ne, že to bude dobrý, protože teď, právě v tento moment, tomu tak není. Když jsem zjistila, že mi skutečně nikdo nepomůže, a když jsem měla ruce příliš bolavé na to, abych mohla vzít tužku a kreslit, což tolik miluju a což mě vždy utěšilo, rozhodla jsem se, že musím myslet jinak. Znělo to ohromně těžce, protože jsem každý den probrečela a volala o pomoc, která nepřicházela. A tak jsem se začala zaměřovat na věci, které mě přes den udělaly šťastnou. Vše jsem si pečlivě zapisovala do malého bločku, který jsem příhodně nazvala jako „šťastníček“. Každičký den jsem tam napsala i tu nejmenší věcičku, co mě rozveselila. Byly to barevné kolíčky, vůně sedmikrásek, pěnivá koupel… naprosté drobnosti, které mi ovšem vykouzlily úsměv na tváři. A o to v životě jde, radovat se z maličkostí je velmi důležité.
Jako ty se cítí čas od času každý, jen je důležité to všechno přejít a zase se usmívat.
Vím, jak moc dokážou potěšit dopisy. A také to, když se můžeš někomu vypovídat. Najdi někoho takového. Někoho, kdo ti neřekne jen, že to bude dobrý, ale kdo ti dá skutečné důvody, proč to bude dobré. Zaměřuj se na veselé věci, pomazli se s psíčkem, říkej rodině, že je máš ráda.
A kdybys neměla nikoho, komu se svěřit, ráda si to poslechnu. Možná tak bude tvoje trápení menší. Stále jsi moje kamarádka. <3

Já si myslím, že vypisování- zvláště tady na blogu pomáhá- sice je to veřejný prostor, kterého se může kdokoliv domáknout, na druhou stranu, díky tomu může ze strany komentujících přijít nějaké to pochopení, názor, rada... cokoliv. I v negativním slova smyslu. Ale to jsem myslela spíše obecně.

Myslím, že můžu říct, že těch asi trochu chápu. V tom smyslu, že jsem párkrát v životě něco podobného (i když trochu jiného) zažívala a ještě určitě zažívat budu. Ale ony tyhle stavy pomíjí- někdy to trvá pouhé dny a jindy bohužel roky- se to v tobě skrývá.

***
Omlouvám se, že to strkám sem, jenom jsem nevěděla kam. Moc ráda čtu tvoje články a moc ráda bych je komentovala. Je pravda, že to sice můžu, ale když v oknu pro komentář chybí na výběr "Komentovat jako odkaz/URL" tak nemůžu komentovat pod svoji přezdívkou a svým blogem jako Naoki-Keiko (naoki-keiko.blog.cz).
Pravděpodobně to vkládání URL máš asi jako pojistku proti SPAMům a tak, jen jsem se chtěla zeptat, jestli by jsi to tam přes nastavení nemohla uvolnit pro blogery, kteří jsou třeba ještě na blog.cz.
Přijde mi to vůči tobě nespravedlivé, že se tu nějak vyjádřím a ty nemáš možnost zjistit, kdo se za těmi slovy skrývá- aspoň blogem. Měj se. :)