A pak to bylo tady. Festival, který hýbe vaším světem, festival, do kterého se zapojilo tolik lidí, festival, díky němuž se poprvé setkalo nespočet knihomolů. Nekončící deadliny s články, počmáraný blok plný nápadů od ambasadorů i samotných organizátorů, probdělé noci. Ale pak se člověk podívá na všechnu tu práci, která je vidět v tom jednom jediném říjnovém dni a řekne si: „Mělo to smysl.“
Tohle je Humbook pro mě.
Když jsem v roce 2017 vyrážela na svůj první ročník Humbookfestu, v životě by mě nenapadlo, že za půl roku této značce budu dělat ambasadorku pro rok další. V životě by mě nenapadlo, že ten rok poznám tolik úžasných lidí – například Martinu z @martinakraus. Marťa se stala do pár týdnů člověkem, se kterým jsem začala sdílet nejenom svět knižní, nýbrž hlavně ten svět mimo ně. Školu, starosti, zdraví, smutek, štěstí, lásku. Humbook mi dal nejednoho báječného člověka.
Já bych ráda tímto článkem popsala vše, co ve mě vře při pomyšlení na tuhle akci – chystám se vám vylít srdce, své názory a postřehy na letošní ročník, čím pro mě byl jiný, než ten předešlý.
Hlavně bych chtěla ale naposledy poděkovat.
Vám, Humbooku, sobě.
Vždy, když dočtu dobrou knihu, představuju si jakým procesem kniha musela projít, než jí někdo vydal – a to samozřejmě i obnáší fakt, že se mi v hlavě co každou vteřinu rojí nový a nový dotaz na autora. Jak asi na tuhle myšlenku přišel? A kdy to bylo? Před rokem, nebo před pěti lety? Bylo to v autobuse, anebo ho potkala nějaká životní tragédie? Otázek je milión, ale na internetu (a to jen v případě, že jste fakt hodně zapálení hledači zlatonek) najdete jen hrstku z nich. Ucelit si proto obrázek nebývá mnohdy vůbec snadné.
Nám, ambasadorkám Humbooku, se ale poštěstilo a měly jsme nezapomenutelnou zkušenost a zážitek v podobě soukromého setkání se všemi zahraničními hosty této úžasné akce!
Všichni jsme se sešli v žižkovské kavárně, kde se scházíme pokaždé, kde na nás už čekaly všechny možné i nemožné dobroty (už jsem zmiňovala v nějakém z předešlých článků, že mě Humbook naučil jíst hummus? Ochutnejte to! Je to boží!) včetně tří skvostných dortů.
Většinou je tomu tak, že skupina, se kterou někam cestuji, na místo určení téměř pokaždé dorazí těsně na čas, anebo s lehkým zpožděním. K mému údivu, tentokrát jsme s Klárkou byli v kavárně jedny z prvních – dostali jsme tak pro nás zřejmě už nikdy se neopakující se možnost vybrat si místa. Kvůli mému objemnému kufru (nějak jsem ty knihy na podpisy musela přivést!) jsme se nasáčkovali dozadu ke Kačce ze @sberatelka.knih a Marky z @endlessbibliphile – o zábavu jsme měli tedy do zahájení postaráno.
Netrvalo dlouho a začalo se scházet víc a víc ambasadorů; mluvilo se o tom, jak se těšíme, až je poznáme, jak si s nimi popovídáme.
A pak přišli i oni.
Jeden po druhém si začali sedat ke stolku, který jim byl určen. Vedle nich pak překladatelé. Bujaře a živě si povídali a s lehce nervózním postojem na nás házeli očka. Estelle, autorka Víš, že tě miluju? trilogie, byla ze všech nejvórznější, ale fakt, že mladičké Skotce bylo čerstvě teprve jednadvacet, to ospravedlňoval víc, než dost. Spisovatelka Tisíc kousků tebe, Claudia, se na nás usmívala zářivým úsměvem a já se nemohla dočkat toho, až si s ní udělám fotku. Jak jsem se na ní těšila!
Pak přišlo na řadu povídání a pokládání otázek. Nebylo jich málo, ale jelikož většinu z nás čekaly další den na festu rozhovory s jednotlivými autory, jednalo se spíš o otázky osobnější než k jejich knihám a sériím. Dozvěděli jsme se, že všichni byli Prahou uchváceni natolik, že Estelle s Claudií skoro až litovali, že naše město nezakomponovali do svých knih! Všichni autoři si také den předtím nechali udělat vlastní karikaturu na Karlově mostu. Sarah, první oznámená spisovatelka, která napsala trilogii Sníh nebo popel, si vychvalovala trdelník. Byli plní dojmů a nadšení.
Zanedlouho přišla řada na podepisování knih. Vzali jsme své komínky (viz. fotografie výše; (zleva doprava) Klárka, já, Olivka) z knih od jednotlivých autorů a šli se hezky postavit do fronty. Musím se přiznat, že jsem ten den a následující na Humbooku byla nemocná nějakou chřipkovou virózou či co to bylo. Měla jsem teplotu, byla jsem nadopována prášky a namalovaná silnou vrstvou šminek, jen abych lidi na ulicích Prahy neděsila k smrti. A taky, protože jsem chtěla vypadat k světu, když se k těmto dvěma dnům schylovalo půl roku!
Tohle všechno zmiňuji hlavně proto, aby bylo jasné, že má angličtina ten den nebyla dobrá. Smrkala jsem, kašlala a zadrhávala se na každém dalším slově. I přesto byli všichni autoři tak neskutečně milí! Ptali se, jak se mám, co chci do knížky napsat. S Claudií jsem mluvila i o svém kostýmu na Humbook (překvapení do dalšího článku!), na který mi řekla, že je „super-excited“.
Ten den byl jeden z největších „wow“ v mém životě – ať už šlo o fakt, že jsme je konečně viděli, anebo že naše práce coby ambasadorů se pomalu, ale jistě sunula ke svému konci.
Děkuji Humbook festu a týmu tvůrců, že v nás věřili a za všechen ten čas, který do nás a do této akce vkládali. Jsem neskutečně pyšná na to, že jsem se na něčem takhle báječném mohla podílet. Děkuji.
Každé dítě o něčem sní.
Jedno chce poníka, druhé zas tu novou knihu, co vidělo ve výloze v obchodním domě.
Rosteme. Naše sny a plány se mění společně s námi.
Dítě, co chtělo poníka, si teď představuje vlastní farmu. Malý knihomol začal sám psát příběhy a sní o tom, že se jednou jeho knížka objeví ve výloze v knihkupectvích.
Já už coby osmiletá snila o světě, kde vznikají nejkrásnější příběhy. Harry Potter, Jana Eyrová, Romeo a Julie.
O Anglii.
